|
|
|
Venku fajně,
stromy barevne, slunko svitilo, mrački jak v Simpsnovych. Nějednego fotoamatera
svrbi spušt na boxíku či zrcadlu a všeci foti “podzim”. Tuž tež bych moh cosik
cvaknuť a narvať to na weby, ni?
Po robotě skáču do feliny (zajimave, že aji OSTRAVAK jezdil stejnym strojem),
zapínam kosmicki pohon na propan a sem tam aji butan a vyrážam vstřic podzimu do
Hukvaldske obory. Foťak aji s trojnožku se na zadnich sedačkach pohupuje na
kvalitnim kobercu ostravskich silnic, co par metru stavim duchodcam na přechodu,
bo v marketach mají akce, tak se jich zas vyrojilo požehnaně. Po pul hoďce v
smogu oceloveho srdca republiki, konečně mizým z vypadofki na Příbor a uhýbam
směr Brušperk, Fryčki, Hukvaldy.
Venku těplo, slunko pere jak sedlak cepem, tak třa dať pozor na Langerove synki,
jestli kaj eště něuzaviraju sezonu s grilami. Míjim Stařič na kopcu (tež fajna
šachta, tu ešče nemám vyfocenu-tak přiště), kličkuju mezi ďurami v asfaltě a
pozoruju estli už mi nemizi dobré svjetlo. Po 30 minutach jízdy v kombiku
projížďam krajem Janáčka a slyšim ty jeho noty, jak mi brnkaju o narazniki.
Kurňa nebyt mojeho postřehu a dovednosti Šumachra, zabil bych aji Bystroušku.
Sviňa přebihala ze slipku v pysku a navic mimo přechod. Fuj spotil žech se až na
řiti. Uhýbam na Kozlovice a už ho vidim v cele kráse. Fakt podzim jak cyp -
žlutý, zelený, hnědý sem tam aji červená prokukuje, slunko to barvi zlatými
temperami a za plotem v oboře paroháč.
Brzdím až mi destičky vyskakuju z podběhuch, zapínam blikački, potichu vytahuju
teleskopicku trojnožku a šrubuju foťak. Pazury se mi třepu bo už se vidim na
cenach worldpresfoto, jak přebiram oceněni. Na filtry nima času, parohač je
neklidny a větři nozdrami. Kradmo jak pytlak ve filmach s Holym se bližim k
plotu, zooooooom vyjížďa na maximum, ostřím a……..guvno. Asi učul moji pižmo abo
ferariho bleka co se s nim rano cakam a už byl v řiti aji s parohami.
Sedam sklamany z nezdaru a ujižďam dal k rybníku v oboře. Na netu, bo aji ja se
pohybuji v tym eteru, ma haviřovski chachar Marcel Fuj Čik fajnu fotku (taku tu
nudlu, jak my machři řikáme pan aromaticku), tak chcu zkusit plagijat v praxi.
Odstavuju stroj u vjezdu k předaju ryb a idu se spytať děduly co tam cosi
pucuje: “Dobrý den, prosím Vás, dá se tady kolem Vás dostat k tomu rybníku?
Chtěl bych si udělat pár fotek. Bylo by to možné?” Napjaty jak u matury a v
očekavani jak při zkuškach na Bani, odeziram z jeho pyščiska:”Ni to by něšlo
synku, bo je říje a hajni tam možu střílať. Iď se domluviť z oborným, jo se to
na tryko něvezmym!!!!”
|
Oborného znam, ten se mnu chodil
na prumku, ale že by mi povolil foťiť oboru to něvim. Nasrany se otačím na
dvojpruhu (felina ma rejd jak ZIL, tak taňcuju tam a zpatki) a valim z jednym
mázlym daňkem na iksdékartě do chalupy. Na mostku přes Ondřejnicu se ohlidnu,
bo periferijovym okem cosik vidim a fakt scenerija jak sviňa. Felině už
ventilator fučí na plne obratki, bo furt startuju, brzdim a zrychluju, tak ju
vypinam do stendbajmodu, zamykam, kabelu s fotonařadim přes rameno, jak
poštěvačka při roznašce duchodu a idu na věc. Polarizák, přechoďák, sluneční
clona (začínam vypadať jak paparazy při nehodě Dajany), okem fotoamatera
poučeneho webami ifotovideo.cz a inšimi hledam tu pravu kompozičku, chystam
expozični vějyř (tuž nevím jestli mě to budě aji ovívať) a mačkam spoušť. Cvak-cvak-cvak
a už čučím do dispelaja co z teho bydě. Hádéerka jak z čitanki. No dobře
doladímě to v komputeře, tym matixem to proženěme, změnime křivki, barvy,
osaturujeme, vinětaci odstranime, svislice srovnáme, zmenšíme, oramujeme a
namailujeme to šfredaktorovi!!!!
No a co mi vylezlo s tišťaku a jinych švabu ve foťaku a co se tu tvaři enem
jak jednički a nuly se podivejtě sami. Jak se vam muj příběh libil, tak mi
napiště web www.havlaskovi.cz do navštěvni knihi a ja zas cosi sepišu.
Ostravak se dava pauzu tak snad nebude vadiť, když mu do teho trošku zafušuju.
Kopyrajty snaď neporušim.
Čest a dobre svjetlo fšeckim fotografistum pod slunkem
P.S. a eště poděkováni, jak je včil moderni děkovať za početí, učitelkam taňca
či zpjevu (šak to tname z oskaruch a TíTí a .....), tak já děkuju manželce,
kerá mi trpí moje fotovyléty.
|
|
|
|
|
|||||
|
|
|
|
|
|||||
|
|
|
|
|
|||||
|
|
|
Istě stě si
těž všimli, že aji diki ostravakum se zvedla vlna industryjálnich fotek a
fotografistu. Je to dobře, bo to je moderni a uchováva to aspoň na paměťovych
medýjach a harddiskach fotki fabrik, šachet a zavodu, keré beztak jedneho dňa
spadnu, abo jich roztřihajů tymi autonužkami. Na technicke pamatki u nas zatím v
rozpočtu moc nězbyva.
Mnje osobně tež chytla ta kategorija foceni za chlopeň a tak žech se dluho
brusil zubek na Dolni oblasť ve Vítkach. No a jak řyzenim teho šéfa navchu (či
osudu pro ate isty) to byl pravě ZUBEK, kery mi zajistil volňáska na focení pod
pecami. Kdo něznátě ZUBKA, tak věztě, že to je třinecki chachar co krom inego
foti hlavně werk v Třiňcu (http://photozubek.ic.cz).
Šmatle věčně
s kanonem, či jak se to jeho dělo nazýva, k temu stativ a cvaka železarně v
pohledach, jake by ani Saudek něvyčaroval. Pravda, Saudek je specialista hlavně
na tluste kity a vělki .......oči, ale to něva.
No, ale zpatki ku tematu, ať něskaču na iny příběh. Raz mi Zubek křestnim Pavel
(řikejme mu třa Palo) napísal do majla, že idě ze synkami z jejich fotokružka
cosik blejsknuť do Vitkovic a že mu v prezenčce zbyva volna kolonka, tak estli
něchcym tež se zafotiť? Tuž baže ja, taka nabidka se něodmita, bo přiležitost
třa čapnut za drdol.
Slovo dalo slovo a už my se schazali, jak švabi na radegast u vratnice do Dolni
oblasti. Zlustrovali nas, jak při vstupu do sněmovni, na paly my nafasovali
blembaki v bílych barvach (to aby nas pruvodkyňa měla furt na očach mezi tymi
rezavymi rulami a aby nam na paly cosik něspadlo, bo jeden nikdy něvi). Po paru
metrach, kdy svjetlo našim čočkam nepřalo, bo nahoře kdosik zatahnul žaluzki,
začala akca“fotodostihi“. Po očku sem kukal, kdo co vytasi z kabele a batoha a
tajně sem dufal, že muj Panasonic efzetsedum nebude pusobiť vedle tych zrcadel
jak děcka hračka. No stud opadnul a 6 ľudi se rozprchlo kolem peci. Ten po
čtyrech lozil u Veruny (to je taki vagon na žeľazo), další na žebřiku, jedna
děvucha (jasne aji baby focum prumysel) štelovala stativa do polohy vhodně k
makrozaběru, iny honil bubliny ve vodovaze a já kukal jak se robi profifotki.
Tež sem cosik nakomponoval, bo ruly na oranžovych cihlach ve mně evokovaly ruzne
jinotaje. Do teho naša pruvodkyňa, taka fajna vitkovicka robka, přednašala praxi
ověřeny příběh pecí, pecařů a dalšich co tu v historii něchali sily, zdravi a
tak. Aji velin z čudlikami byl fajny a tak žech se na par minut stal Hujerem.Tež
tam bylo spousta ovladacich prvku, jen kožena sesle byla nahrazena polstrovanym
křeslem. Vystřidali zme se spořadaně v kamrliku, každy cosik prohnal čočku a šlo
se pod pece.
Tajemno tu dycha z každeho kuta, tam je mantel jak z azbesta, tam zas cosik jak
žilotýna, vedle lyžka jak z kovoveho bagrosaura, no raj pro ľudi co to radi
fotja.
Blesky nam cvakaly jak
kryminalistum z Lasvegas, akurat, že nas někontroloval Grisom ani ten s tu
rezavu palu co ju nosi vybulenu, jak naš někdejši vladní šef. Jak mi z teho
chozeni začla hlasit kontrolka navštěvu wecka, vzdalil žech se za jakysi roh,
ulevil ledvinam a valil zpatki ku zaparkovanemu stativu. Pruvodkyňa oči navrch
hlavy, bo pry tam maju senzory a možna žech spustil alarm u kuklaču. Naštěsti
to byl neosolený poplach a tak se šlo dali.Paměti na kartach ubyválo,
akumulatory pozbyvaly voltampery a my se bližili k zlatemu hřebu vyleta.
Vítkovicka kastelanka nam odkodovala a odemknula aji halu, kaj zřejmě Žil Vern
skovaval ty svoje bazmeky. Šicí stroj pro obry, figurki na šachy v dvumetrovem
provedení, maznički, olejnički, vački a hřidele – no ocelové město v realu.
Chvilu zme drželi pietu před umem našich prapraotcu a pak už zavěrki cvakaly
na plno. Sem tam a něnapadně sem mrknul na Pala, jak se ku temu stavi, co a
jak šteluje,ale knovhov sem mu něukradnul. Venku, kaj už se mezytym ganc
zetmělo, zme pofulali, jak se tam mezi tymi nytovanymi stavbami prohaňal aji
Vyndísel (znatě ho jak s třemi ikskami na karku malem odstřelil na Vltavě
bombu ruskich anarchistu) pak zme potřepali pazuru pruvodkyni za profidřisty a
trpělivosť a valili domu ku komputeram zpracovavať naše ulovki. No a tak už
vim, jak se foti industryjál. Chce to dobre svjetlo, nabitu baterku, dobre
oko, tpělivost, stabilni stativ a kreatyvitu umělca. A pak něni boha aby se to
aspoň vam samotnym nělibilo.
Uznejtě sami, kam se hrabu pražaci s hradčanami na naše nasvícene pece. Až raz
bude Wilis točiť pokračovani Armagedona, možu NASA natočit tu v Ostravě, bo
startovaci rampu už tu mame.
U dalšich přihod z meho fotoživota zase brzo napřečtenu
|
|
|
|
|
|||||
|
|
Tak se zas
rok s rokim zešol a na ľudi začla dýchať vánočni atmoška. V obchodach vyhravajum
koledy, blyšťum se baňki, třpytki a další capiny na strumek, regále plne
kosmetickych baličkuch, hraček, pyrostrojů a podobně. Ulice zářum vyzdobene
neonovými sněhulakami, svičkami, kajkeré naměsti mo svojum jedle, smark abo
ozdobjunum břízke. Estli letos vanoce bydum bíle, to ví snad enem buch (no možna
aji papež a Zakopčanik), ale jedno je iste – dyž nic, tak bydum vanoce modre, bo
jak zpívo tyn barevný pies: “modrá je dobrá“.
V Ostravě na Masarykaču je modrý strumek, v Haviřově modré „Vítá Vás…“ a modré
šňury u Budoucnosti co je včil Elan.
Ale jo vam chcym napisať o atmošce na pľace před Lasym, kaj žech samo sebu tež
cosik vyfotil. Útery odpoledně, v luftě sychravo, dešť na spadnuti a kolem vuňo
punč, pražené ořiški, bramboraki, medovina a dýzlové agregáty. Loni ti
archeologičti nadšenci rozkutali naměsti a hledali asi chlopa od Vjestonicke
Venuše a tak se tradyčni trhy někonaly. Na kuřim rynku jakysi mobiloperator
postavil kluziště a tak bylo po vanocach a všeci se mohli maksimalně klejzať. Na
sčesti už je naměsti v rychtyku, budki postavili, strum vsadili do betuna (ten
zemovy stojan moc stabilně něpusobi, tak se dejtě pozor, ať to nimotě na glově
aji z žarovkami), světylka natahali a tak to propuklo.
Já a muj věrny druch-panasonik zme vyrazili zachytit obrazem ten adventní
mumraj, shon a blbinec, kdy pry ľudi majum k sobě bliže a každy je na každego
jak milijus.
Vůně výše
popsane (ty ořiški mě fakt lakály) doplňuje co par metru výfuk dýzlového motora,
to aby se stankaři mohli svitiť na to, jak se im hybum kšefty. Šály s čapkami,
fusekle, trička, ubrusy, firhangi do oken, baňki, pochutiny, hlavolamy a
rozličny tovar se tu tisni na par metrach čtverečnych, do tego indiani kajsik z
Bolivie co tu u nas už zdomacněli, vyhravaju songy, jak z knižek o načelnikovi
Vinetu. Zajimáve kaj ti rudi bratři vzali vypalovački, aby mohli ty pisnički z
prerií napáliť na cedéčka? Možná im to tam pašuje bratr Olda Shetrný. O kus dali
žasnu, že je tu nové zlatnictví, nos mam na vyloze, prohlížim se šperki ze zlata
a naraz mi to v pale zacvakně, že to su asi socialni davki promjenjene na „gold“
a ja nestojim u zlatnictva, ale před ka ef céčkem a ve vnitřku je protičunkovske
shromaždění razovítych občanu města. Valim rači pryč bo oni su taci „udělani“ a
nerad bych se s nimi dostal do křižku.
No nic, dešč už ustal, tak vytahuju velbona z futralu, nasazuju ultrazooooma do
rychloupinaci hlavy a začínam pátrať po zlatém řezu. Pomyslně dilcovu metodu
dělim scenu na LCD displeju na třetiny, usazuju vanočni jolku do správné polohy,
knefel na manuál, pohrať se s clonu a časem a už se čip pere se zabjerem. Lítam
po naměsti jak geodet, ľudi usrkavaju punč, sleduju po očku ty rudé šamany, jak
jim nabizaju jejich elpíčka a vánoce už čuť ve vzduchu. Za hoďku mam pazury
zmarzle, jak Sulovski na Everestu (rukavicam je fajně na sedačce v zamknutem
autě…pozn. autora), tak balim fidlatka idu se tež poslechnuť, jak indyjáni
hledaju superstar a pomalu se loučim s Masarykovym placem. Při odchodu mi to
však neda, minu bezďáka co voni jak žumpa bez trativoda a fusy mo, jak z kozi
pitky šrajtofeľ, počkam až mi ze zabjeru odjedu pracovnici s dvoukolakami v
apartnich oranžovych džiskach a začínam ukladat na esdekartu, pan aromaticki
snimek. Za sebu slyšim jakesi male děcko, jak se pyto tatinka: „Co to tam ten
pán dělá? Na co má ten stojánek?“ a tatinek znaly pomjeru odpovidá s vychovnu
intonacu:“To je fotograf.víš?!“ Tož potěšilo mě a zahřálo u chlopni, že něřeknul,
že to je jakysi blbec co tu šmatle po trovniku. Prý „fotograf“,jéééééééééé …… no
dost sebechvaly, pišeme dali, ať inkoust něvyschně. Naposledy (pro dnešek)
uslyšim okarinu a volani manitua, pohledem přejedu řady stanku a lamp co
vypadaju jak svitici zubařske načini a definitivně balim načíni po skončené
fotovycházce centrem Ostravy.
Snad se letos nad salatem a u šupin, potkatě ze svojimi blizkimi, prožijjetě
hezke chvilki, aji kdyby papuče pod stromkem byly male, nebo knižka už přečitana,
bo hlavni je mit kolem sebe rodinu a blizke.
Přeju bohateho ježiška a jak vam
mezi popelku, mrazikem a pyšnu princeznu zbydě chviľa, mrknitě třeba na našu
domenu, kaj snad zase cosik přibude. (www.havlaskovi.cz) Srkejtě u teho
ajerkoňak, svařak, punč a nebo radka a spočnitě alespoň o svatkach. Bo zas to
sleti jak lavina z Materhorna, rajechtle vystřelitě, možna se aji pyski kapke
ožeretě a už tu stoji Kašpar, Melichar a Baltazar a my začíname nanovo robiť a
vydělávat a těšit se na další svatki, prazdniny a vanoce. Ja, ja řetizkač
života nikdy něstavi!!
Ščasne a veselé a Pohodu Furt v tym dvatisiceosmym
|
|
|
|
|
|||||
|
Jak už to tak na te naši hroudě chodi, kajgdo musí do roboty, aby zarobil na domacnosť, na jidlo, cosi k vypiťu, na benal do kary, prostě aby si to žití zpřijemňil. Bo focení mě neživí (nevítě o někim, gdo by mi za to zaplatil?) musím tež docházet do roboty. No a pracovni povinnosti mě na koňcu teho loňskigo zanesly až na sever naši domoviny.
Bez panasonika nězrobim ani krok, tak vyrazil aji z brachu stativem a segru SDkartu tež na vylet.
Vylet to byl naučny, bo cesta vedla místy kaj šla naša historija. U Jičina žech vzpomenul Rumcajza s Manku a Cip……..iskem, ve stověžate zas na Karla Gotta IV., co dával ty vajca do malty (ešče že v te době středověcké nebyly kauflandy, bo kdyby navalili do malty ty vajca aji s chrobakami co tam běžně dostaně kupiť, tak už dneska všeci svatí z „Čarlsbridža“ plavali kajsik ve Vltavě a Versače a jeho kamoši z branže anoreximody neměli kaj grilovať a pořádať gardenparty pro smetanku)
V pražske undergroundšalině, kaj se fara po schodišťu, sem vzpomenul ostravskich havířu, co chléb s uhlím mažou si ku svačině. Po par snimkach pořizených jen tak za pochodu, kdy sem na chvilu myslel, že mě bermudski triangel donesl až do exotickich končin a po prujezdu mosta kaj se provozuje bandží džampink bez gumy, sem už valil po dalnici směr sever.
U haldy co ji řikaji Řip jsem si v duchu zanotoval s Nohavicu jeho Ladovsku zimu:“……………Jak v dálce vidím zasněžený Říp, řikám si praotče Čechu, tys byl ale strašný cyp. Kdyby si popošel o pár kilometrů dále,tak sem se teďka mohl v teple v plavkách válet…..“
No a pak už na mě čekalo Usti. Město razovite, tež plno kominu z chemiček, smog mi tež pustili do luftu…….no byl sem skoro jako v Ostravě. Pravda šachty tam němaju, bo u Labe antracit něnajděš. Po splněni pracovnich povinnosti a doplněni čehosi těplego do břucha, vybaven dvumi plně nabitými akumulatory z kerých ty ampery jen sršely a efzetsedmičku s velbonem, sem vyrazil na nočni foceni. Stodolni tam žádna není, na hotelu sem byl „houmeloun“, tak zamířim ku Labi. Mosty co spojuju oba břehy fajně svitily, obloha jasna a mraziva, ulice prazdne, tak vytahuju nadobičko a začínam komponovať.
Teorie zlatého (pa)řezu mi je známa, tak ju zkúšam f praxi, nočni snímki tež už zvládám a tak se paměťove medyjum plní obrazkami v tym jypegovym formatu. Skupinka jižansky vypadajicich spoluobčanu v bilych teplakovkach s origo napisem ADLDAS si mě naščesti nevšimla. Strach sem trošku aji měl, bo vypadali na znalce fototechniky a blizko otevřena zastavarna dala moji fantaziji stvořiť příběh o přečinu proti spolužití mezi majoritni a menšinovu skupinou a věřtě mi, že v menšině sem byl ja. No oddychnul sem si a byl rád, že nekončim s gipsy(cz) na končetinach.
Po dvuch hodinach u Labe, kaj mi pazury mrzly a křehly na spušti sem se vratil do hotela. Servirka s vinarny tež asi foti a je činna na fotowebach, bo po mem průchodu recepcu hned poznala kolegu a říká mi: „Co to mááááátéééé. To je ten statut viď?! Jste býýýýýýl fotííííít??? A co se vám tady tak líbíííííí???“ Zapnul žech v pale translator švedštinaàostravština, něchal harddysk zahrkať a na vnitřním elcedečku se mi objevily titulky:“To co nesete v ruce, to je stativ, neníliž pravda? Vy jste byl venku pořizovat Vašim ultrazoomem fotografie? A co se Vám tady u nás líbí, že jste z té východoasijské prdele přijel až k nám do středu Evropy?“ Páčku translatora sem obratil a slušně ji zodpověděl fšecky jeji otazki.Vypadala spokojene, tak jsem ji dal vizitku s našim webem www.havlaskovi.cz , pozval ju na e-listovani mojim albem a šel na kutě. Při lahvince červeneho sem prohlídnul paměťovy obsah, podeletoval ty zmršene snimki a šel na kutě, bo nazitři mě čekala cesta z Usti až do Ostravy.
Tož synci a děvuchy věřim, že jak stě dočitali až tu na spodek, tak stě něusnuli a třeba se vam to vypravěni a snimki libily.
Tak zas někdy napřečtenu, Aleš H.
|
|
|
|
|
|||||
|
|
|
Venku jaro,
slunko pere jak sedlak cepem, ptaci řvu jak najati, bo se jim zapaluju ptači
lýtka a přiroda začína pučeť. Přemyšľam, co po robotě, bo chvilka času mi zbyva
v nabitym harmonogramu všednich dni. Vzpominam, že loni o takim časě, bylo fajně
na Landeku. Chviľu před tym, než žech frknul do země faraonu a pyramid, sem byl
šmejdiť v Petřkovicach.
Tož aji letos bych se moh kuknuť, estli eště URX stojí a co nového v muzeu. Doma
chystam fotopřístroj, baterie třa uvest do stavu „enerdži ful“, stativ mazať
netřeba, filtry přetřu prachovku, zkontroluju kapacyty na esdé kartach, všecko
uložim do feliny pohodlně do kufra vedle bečki z propanem a už valim do roboty.
Jak v půl štvrté odtrubili fajront a pomyslne pichački označili odchod z
rachoty, už si felda v rytmu štyrtaktu bručí po ulici Slovenské směrem k
Petřkovicam, kaj našli tu Landecku Venušu a kaj stoji navzdory času, hrdy URX.
Hornicke muzejum mě víta usměvavu tvařu jara, vstupne zase neplatim, bo do
arealu je možne se isť přejzď zadarmiko. Cestu ku Harendě u Barborki (fajně tam
pry místní štajger vyvařuje a ty mena žradla su stylové.např. Chleba ze šmalcem
a cibulu, Chleba od Veličky s tvarglami, maslem a cibulu, Topinka s mišungem z
masa z kury a všelijake zeleniny, Polivka z kury s nudlami, Gulaš stavěč se
sypsungem (a chlopum i robam pravim:běžtě dom, bo za půl hodiny to učinkuje a
děcka pošlitě spať)……… ) no zpatki k přiběhu ať něztratim tu pojyntu.
Cestu už naučenym hmatem, vytahuju z futrála trojnožku, do ni ladně zapasuju
ultrazooooma a začínam svůj fotokoncert pro jednu spušť a deset pazuru. Nakuknu
do otevřenych řetizkovych šatni, kaj haviři každé rano na řetizkach spušťali
farački, pozdějši košulě okaerki, blembaki na paly a další svoju havířsku
výzbroj (pozn. autora: tež sem si to jako mladežnik vyskušal, bo brigada na
Žofince – důl J.Fučik 5, byla zdrojem prazdninovych přijmu študentika. Pamatuju
jak žech bíly, jak ředitel vapenki posluchal hlaški haviřu co vyfarali po šichtě
černi jak buty a štenkrovali mě:“divejtě se chlopi, inženyrci idum po šichtě se
kumpať…“. A jak mi chlop jak hora vrazil hubku do pazury a nakazal mi umyť mu
plěca s tym, že mi to oplati, rozhod sem se, že haviřem asi něbudu!!!!).
Pak už slyšim z pozaroha ťukáni jak od turbodatla. Po paru krokach mam jasno.Čumi
na mě vodnik s fajfku v pysku a kdyby moh promluviť, spustil by to svoje
brekekeke. On je ale ze dřeva a místni tesař tu kusu kmeňa vštěpuje podobu
zeleneho mužička. Slunko mu sviti na jeho robotu, nadobičko ma vedle sebe a ja
sleduju řezbařsku symfonyju s dlatami.
Po par slovach chvaly se točim na obrtlíku a valim dali. Předemnu vajco jak z
Jurskeho parku a už dokonce pukle, tak mam strach, aby mě nezežrala jakasik ta
prehistoricka bestyja, bo pro ňu by byl stativ jak paratko. Naščesti asi někde v
lese zrovna hnizdi a ja možu pomalu prochazku zdolat tajemne zakouti Landeka.
V okamžiku, kdy už se chyli moja navštěva ku koňcu ešče obejdu rozpadlu dřevěnu
drahu po kere uhľo kdysi opušťalo jamu těžní a idu na zname místo. Překvapenim
mi čelist spadla, bo dveře kaj loni visela kladka s řetazem a cesta byla
zarubaná,tak ty dveře su včil pryč a ja vstupuju do utrob šachty. Industriálni
studanki, pekelná pec, horoucí pekla, stary „mincyř“, napajedlo permonikovo,…..
to su všecko vyjevy, keré se mi naskytly a tišě a trpělivě čekaly až si ich
vyfotim.
Spokojeny se svojim ulovkem odchazam ku autu, na pozdrav mrknu na komin URXa po
kerem šplha
jakýsik človiček co vypada jak mravenec na steble a už se zas těšim na další
navštěvu arealu. Nědá mi to a juknu za rok estli tam ešče stojí ?? A ona tam je
ordinace (vlastně záchod) v růžové zahradě !!!
Estli zvažujetě, kaj s děckami, s milenku, manželku nebo třa solo na vylet, tak
něvahejtě! Kromě prave haviřiny tu na vas čeka to špagatove centrum, modely
mamuta a pračlověka, mašiny co v zemi krtkovaly uhli, děcka si poblbnu na
mašinkach a vagonkach a u vstupu je kolomotyva jak z Bradavického expresa na
nastupišti 9atřištvrtě. Něbojtě se, ja nesem Franta Šiška co chytrý je jak
liška, ale upřimně Vám doporučam fajne místo, kusek od Ostravy, kaj se da
straviť rodinny víkend.
Všecko to čitani a fotki a další moje fotoblogi už brzy najdětě aji na www.havlaskovi.cz
Zdař bůh
_________________________________________________________________________________________
Dřevjany kostel z Hrabove
|
|
|
|
|
|||||
|
|
|
Jako industryjálni nadšenec se snažim nězakrnět a tu a tam vyrazim cvaknuť i cosik inšigo.Můj dnešni fotoblog je už fusaty, bo fotki vznikaly v březnu 2007,ale někeré aji pozdějši. Ladem ležely na harddysku v komputeře a zrály jak Pepin v Sedlčanech. Po roce na ně přišla řada a tak prodělaly malý fejslift a šly s kůži na trh. Vím že spousta ostravaku zna Hrabovu akorat gvuli Makru, kaj jezdi nakupovať ve vělkim a balancuju v marketě s gigantyckími vuzkami plnými mineralek, špiritusa, masa od brafka, přes kury až po stejki z hovjeziny, ale v Hrabove je aji cosik lepšího.
No už vas slyšim jak řikatě, že ti šikmooci sangwumanici nejsu nic lepšího?!Ale jo němyslím fabriku v prumzoně, kaj náctiletá dredatá mládež v slušivých modrakách valí na 3 šichty jakési plechové capiny do vozitek korejske produkce, opravdu ta „nošovicka“ periferija, kera chrlí sučástky pro podbezkydsku automobilku (věčna sláva pamatce pěknych luk a polí pod Lysů, kajk včil budu, než to mongolci začnu robiť levnější, vyrábjať ty hnujdaje) tak fuckt ta prumzona nebyla cílem mojeho fotovýleta.
V Hrabove mě zaujal kostel sv.Kački, kerý se něnapadně krči mezi barakami. Eště to není tak dávno, co nadherna dřevostavba na keru se dnešni montované sruby těžko hrabu, podlehla v suboju s ohnivym kuhutem. Těžko sudit kdo za to moh, bo jak přežila 500 roku, tak je divne, že zrovna v dubnu 2002 cosik samo osobě zaiskřilo, blaflo a zgoralo. No tragedyja velika, ľudi se semkli jak po požáru narodního a kostel zreplikovali.
A tak věřici, ale i ate isti či fotografisti možu včil znova obdivovať, jak ti naši předci před pjetisty rokami dokazali stavjať krasne vjeci. Si představuju jak ten historicky architektonista stoji v pumpkach jak eFeLVjek u historiskeho rýsovaci prkna a husím brkem, kerý tu a tam smočí v kalamařu rysuje plány kostela. No muselo to byt zajimave. Každopadně aji replika je fajna a tak žech vyrazil jedneho březnoveho podvečera s věrným druhem panasoňákem na lov snímku tého skvosta o kerém píšu na webu:
Původní
kostel sv. Kateřiny (NKP) nedaleko hlavní ulice v Hrabové byl postaven
pravděpodobně již počátkem druhé poloviny 16. století (1564) a patří tak spolu s
kostely Božího Těla v Gutách na Třinecku a sv. Ondřeje v Hodslavicích rovněž z
druhé poloviny 16. století k nejstarším dřevěným kostelům na severní Moravě a ve
Slezsku a snad i k nejstarším takovýmto kulturním památkám v celé České
republice.
Dnes postavený kostel (z pěněz veřejné sbírky) je kopií kostela, který shořel
2.4. 2002. Z dřevěného kostela sv. Kateřiny ze 16 století se nepodařilo
zachránit téměř nic. Kostel tady stál už 500 let, přežil i třicetiletou válku,
Ostrava - Hrabová jej měla ve znaku. Byl druhou nejstarší církevní stavbou v
Ostravě a zároveň patřil mezi nejstarší kostely ve Slezsku a na severní Moravě.
Kostel byl stále hodně navštěvován, poslední mše byla na Pondělí velikonoční.
HISTORIE : Přesnější datum stavby zrealizované neznámým lidovým stavitelem šlo
odvodit od letopočtu 1564 na pravé straně portálu. Do roku 2002 se zachoval
téměř zázrakem, měl tak větší štěstí než jiné dřevěné kostely, které jsou na
území Ostravy připomínány ještě z období mezi I. a II. světovou válkou - farní
kostel sv. Josefa nebo filiální kostel sv. Maří Magdalény, jejichž existence je
dnes již minulostí.
Celá budova má dvě poměrně samostatné části. Jsou to mohutná zvonice s vchodem a
vlastní loď kostela, které jsou propojeny krytou chodbou. Zvonice je zakončena
kvadratickou hlavou s šindelovou přilbicí osazenou křížem. Loď kostela má již
jen doplňující malou věžičku. Kostel vybudoval neznámý lidový stavitel.
Felina spočinula na parkovišťu kusek od kostela, já vyskladal svoje 2 metry z polohy sedicího řidiča ven z vozidla do polohy homo erektus, central za mnu zaklapnul všicki dřvi škoduľe a já byl vtažen do tamní atmošky, jak Herry Plotter do te knížki od Toma Raddlyho (jak vam to nic němluvi, tak řeknitě ratolesťam ať vás zasvjeti do taju Bradavic, Kvikalkova a přilehleho svjeta.Marne stě enem mudlové!!!) Zpatki k té atmošce.Sychravý den s kapkami dešťa v luftě pod smogovu pokličku ostravska (znátě to jak se čížci v Praglu vyvaluju na zahradach u grilu, mají 20 na teplomjeře a my se tu dusime v hnusnym smogu s 6 stupňami a hrubymi fusaklami pro zahřati), stromy kolem kostela obsypane vranami, keré řvu do ztichleho města.Co chvilu se vznese vrana-štajger a ostatní ju v hejnu nasleduju na další břizku. Nestačim ostřiť a zooomovať abych ten hičkokův výjev zachytil. Komponuju na šířku, na výšku, na stojato, ležato a jak sem v laufu tak aji dyjagonálně. V dalce slyšeť psa co se ze štěkotem blíži ku mně jak Goro k Tokiju, tak poučen z dokumentu nešinldžiografik stuhnu v slup a čekám až přítel človjeka projde kolem mě a zaujme pozici v zlatým řezu …….cvak a je tam aji s dvumi vranami nad křížem. Omladina co opodal usrkava z krabicoveho archivniho čuča a pokuřuje džojnty z pampelišek se na mně díva jaksi přezirávě a v jejich opirsingovaných pyščiskach čtu:“P.čo, woe co to je za c.pa.On snad fotí tu šopu? Ten je aut, dejte mu raději práska, woe ať vyfotí nás….“ Jak po hodině balím fidlatka, bo tma převzala vládu nad krajem, už si v hlavě blokuju další termín na pokračování.
Za dva měsice tu stojim zas, jen vrány už su zpátky kdesi v Rusku, stromy se probudily do života a tak obklopen zeleni s denním svjetlem zachytim kříž zrobený z ohořelých trámu, kerý tu zustáva jako memento smutného dubnového dne z roku 2002.
Popřejme společně, ať i výtvor moderní doby vydrží dalších 500 jar a ať se mu už oheň na vždy vyhne.
|
|
|
|
|
|||||
|
|
|
|
|
Psal se březen dvatisícesedum a na ostravsku navalilo přez noc dvacet centjaku vody v pevnem skupenstvi. Beztak si řikátě no a co? šak březen za sporák vlezem, ni? Ale si představtě, že na sobě mátě třištvrťáky, triko a lehký topík, bo vám za par hodin startuje érbas z Mošnova. Cesta na ranvej byla akční jak filmy z Wilisem, bo kolona kamionu a osobaku stala v Ostravě už u Intersparu a v radyju hlasili, že se to něhýba.
Nervozita z prvniho mojiho letu umocněna tym maglajzem na cestách mi v břuchu vyrobila jakésik amarouny co tam škrukály a bublaly. Na letisku nás vybavila babka v kukani cestovki palubními vstupenkami, kufry zrentgenovali do posledního švu a už stojíme frontu u tych futer cez keré nepronikně ani perořízek. Pásek u galat musím strčiť do šuplíka, což je malý oděvní problem, bo naraz mam galaty na ½ žerdi a vypadám jak strejda peďák v parku. Naščesti su čisty, žadný herák ani koks, manželka tež prošla a tak máme chvílu času v hale pro odbavené cestovatelé. Sníh se zmjenil na déšč a na ranvej chčije a chčije.Netrpělivě čekáme na našeho ocelového ptáka, co nás hodí do Hurghády. Svačim bagetu, mažu si sako majonézu a při improvizovaném praní na hajzlíku a sušení u tého fukara na rynki vypadám jak Mr.Been.
Osud nám přiřknul sedački u nouzového vychodu, tak aji oželím, že na moje 2 m nohy mám 50 cm místa, bo istota, že jak to jebně budu první u te gumove skluzavki je silnější. Instruktaž stewardek je jak s filmu Letuška první třídy …. demonstruju nuzové exity, ukazuju jak si nasaďit masku a mi se v pale honi vzpominki z dětství na seriál Sanitka, kaj Hanzlik s Adamovsků prolizaju troski eroplana u Prahy (můůůůj čas je pouhopouhé prozatíííííííím…..(jaja Zagorka-Hložek-Gottwald to byla diskoška). No ale proč strašiť mikolajem v létě,že.
Na velíně nám davaju volno, foloumíčko nás vede na start, všecki čudliki, rafički, kontrolki a udělátka v kabinetě pilotu su na správných mistach, forsáž jak cyp, pala vtlačená do opěrki, spocene dlaně, pás zapnutý jak šumacher ve ferrari, řev motorů a Mošnov mizí pod prdelů – kurvačka toje fičáááááááááák.No stihačem asi něbudu, bo bych blul jak amina.Pilot vypína kontrolku, pasy se možu rozepnuť, foťáki vytáhnuť a za hoďku sme nad Krétu.Tož fajne cestování, bo felinu za hoďku zajedu tak do Olmika a to eště nesmí byt u Njů Jičína v tých šňůrach na prostředku žádny kaskader narolovany napřič autostrádu. Jídlo na palubě nízkorozpočtového letu je sice těple a aji fajne chuťově, ale množství je tak pro čivavu v dietní kůře. No co, hlavně, že za necelé 4 hoďky usedáme v pohodě na egyptsku půdu.
Rozvoz po hotelách busem řízeným Ahmedem je očistec.Mít v Egyptě bodový systém tak su vyautovani všeci eště než si připnu kšíry.Hilton Long Beach Resosrt se mi stal ve 22:10 hod místního pyramidalního času na 2 týdny domovem. Ráno vstaváme do fajného přímořského luftu, na teoplomjeru kolem 30, zahrady plné kvetoucích křaku, palem, ibišku a dalších mně neznámých rostlin, jak ve Starklovým katalogu.Zřízenci hotela se lemráckým krokem pohybuju po resortě v bílých šustkach a pokukuju mi po moji krásné svjetloadluhovlase manželce. Odháňam je pohledem zabíjaka a odmítam výměnu za stádo dostihových velbloudů. Nejsu blbý, manželka je neocenitelná a nenahraditelná a co s velbloudem v Ostravě!
Pláže Rudého moře su nadhérne, sem tam jakási vyplavená mořská příšera, ve vlnách se barví korály, kolem lehátka s froté ručnikami a milioooooooon rusáku.Mám taki dojem, že jak jich Kocáb vypoklonkoval od nás, tak to vzali rovnou do země faraonu.Je jich tu vpysk. Pozorovať jak naši rudí bratři zpatki ni krok, objedvaju na talířu hrancle s kečupem, zalíte rýžu s omačku, přeložené rybu, kuřecím a zazděné zakuskami to je síla.Plné stoly, bordel pod sebu, bachrate, škarede baby, rozjivene děcka ………. kaj se na ně hrabe Marfuša.
Dovča v Egyptě to byl balzám na duši, pikolíci u bazéna a na pláži mi říkali „Sire“, nosili mi chlast až k lehádku…….jééééé to byla pohodička. Jak štajger na vrchu dovolí, rád bych se tam vrátil, akorat už něbudu nakupovať v místních butykach bo smluváni není moja krevní skupina.Zvyknuty na cedulki, vozik a pokladni v marketách, byl rituál nákupu pro mě takřka nepřekonatelný.Ali nám s manželku uvařil čaj jak břitva, obřadně zme ho s nim usrkavali, po angjelsku se bavili odkud, pokolikáte, jak se líbi, co robíme, jak žijeme….tož také ty zdvořilosti fraze a dřisty.Moja angličtina mu asi znjela, jak by se k nim vratili stavitele pyramid z vesmiru,ale dobry človjek se domluvi ždycki, ni? Nakupili zme vodni fajfki, papyrusy na stěnu, jakési skaraby a capinki, zaplatili místním chechtakami a po 3 hodinach vylezli z klimatizovaného kramku s pocitem dobře odvedene roboty. No fuška jak cyp.
Ale jak říkam, fajně tam bylo :o)))
|
|
|
|
|
|||||
|
|
Kdo zna Ostravu a srdce mu chlopňami bije aspoň trošku technicki (rozumjej industryjalně) musí znať aji Sašu. Nemyslim Rašilova z Rodinnych kajdanku (pout – překladatelska pozn.autorova, to jako moja, bo ni každy zna co to su kajdanki), ale Alexandra. Teď zas beztak myslitě na Alexandra Hemalu co kdysi hlasil na čete večernička, filmy z hvězdičku a zprávy, ale ani ten to není. Ten Alexander co o nim pišu je veliky, ale není to ten imeprator dobyvatel co měl svoju říšu. Je to jáma Alexander v Ostravě na ulici Holvekove.
Stoji tam u trati, hrdě se vypina nad okolni krajinu a stráži své susedy – komina a malu věžu. Býva cílem turistu, keři to vezmu jednym vrzem z Dolni oblasti na EMU a pak sešupem až k Alexandrovi. Je fotogenicky jak cyp a pozuje nam fotografum, jak Krainova na molu. Ladně na nas vystrkuje vysoke nožiska, že by aji Sklenařikova zaviděla, kaj až sahaju. No a ja, jakožto fotoaparatista amater a fotoblogař v jedne osobje, nemužu nechat taku fajnu šachtu bez povšimnuti.
Už parurazy sem vyrazil ve svoji modre střele k Alexandrovi na navštěvu. Asi mě nečekal, bo něnachystal ani chlebički, ani nesku, ani kofolu či dvje decky, ale kvartyr měl odevřeny dokořan, okna mu asi měni za ty plastykove co jak ich namotuju, tak všecko začně plesnivět a střechu měl tež taku oupnééér. Tak sem zaťukal na futro, vstupil dali a cosi vyfotil.
Slzu sem zatlačil, bo aji chlop by bečel, jak vidi jak ty naše kulturni a technicke pamatky konča. Eště par roku, par mittalových exhalaci, par najezdu novodobych avaru z okolnich ghet a Saša padně na pysk uplně. Cedulki z napisami:“Prohlašeno za technicku pamatku toho a toho dňa“ su jak vysměch, bo ty cedulki su eště tak v nejlepši kvalitě z celeho arealu. Bo je Saša fajny kámoš, jezdim pravidelně v letě aji v zimě a on vždycky přichysta překvapko. Raz v lednu hraje barvami jak v letě, raz je nad nim zamarčene, raz tu zrovna hlemyždi faraju na šichtu, raz …. no však zajditě se podivať, ať mi uvěřitě.
Jak se tam tak šmatlu s foťakem a trojnožku, naraz vidim na patce teho zavinača co ho všici maju v tym emajlu. Borok leje z něho,až je za nim čara slizu, svůj 1+ kk smyka na plecach a funi unavou, až se mu očiska na stopkach převracaju v slup. Nastavim foťak na makro, zaujmu krkolomnu pozicu, bo těžiště moji 2 m vysoke postavy dostat k zemi není jednoduche, nohy rozčapim, že mi až trencle ve šfach praskaju, přiložim pyščisko ku hledačku a ostřim na ulitu. Ešče, že su šneci a hlemyždi taci „rychlici“, bo jinak by mi zmiznul ze zabjeru. Ščesti, že mě nikdo neviděl, bo by si myslel že tu tvořim tuhy metabolicki produkt na kulturni pamatce. Jak se nabažim teho microkosmosa, valim přes koleje na druhu stranu, abych Sašovi zrobil do alba fotku aji z profilu. Mašinfira co mi vjel do kompozice ani netušil, jak mi fotku obohatil.
Aji obyčejne okno pusobi neotřele, jak se mu dopřeje te komputerove liftingove kury. Jak možu baby a chlopi chodiť na ty lipo sukce a lymfodrenáže a jiné věkzastavujíci zakroky, tak proč by aji taka digifotka nemohla prodělat menši operacu v komputeře, že? Řeknu vam, stejně to su dneska vjeci co ta krabica s procesorem, chladičem (kaj ani netřa kapalinu dolivať), myšu bez ocasku a placatu obrazovku dokaže?!? Foťak, kery ešče nedavno stavjali na dřevjene nohy a k ziskani fotky byl zapotřebi maly atomovy vybuch bleska a kdy fotovyraběč měl přez hlavu černy mantel, aby mu slunko neosvitilo fotocitlivu desku, tak jak dneska paru roku potym co ho vynalezli, dokaže přez šňuru s tym ú estebé šteklem propašovať fotki do kompjutra. No a tam klikatě myšu v jakychsi pluginach, modulach fotošopach, zonerach a korelach (sem si myslel že to je papouch od Kati a Škubanka) a zrobitě si fotku černobilu, colorovanu, pan aromatycku, kdosi tam aji jakesi zrno sype (asi pro slipki), jiny zas tabaček (ti kuřaci už nevi kaj ten nykotyn navaliť) no prostě krajina neomezenych možnosti je ten dnešni digivjek. Jak je člověk šikovny tak si zaplati kajsik na te světové pavučině aji dominu a za ňu da tečkucézet nebo com a pak může jit dom :o)
Ale zpatki k Alexandrovi. Je to místo jak stvořene pro komponovani fotografu. Jak se vam vydaři počasi a mate fajne svjetlo, tak je z toho fotozažitek. Kdo to nemá daleko,ať se tam zastavi, bo člověk nezna dne, ni hodiny, kdy koho napadně zrobiť tam market a Sašu navjeky pohřbiť.
Na zavěr pár chytrych slov opisanych z netu: Jedinečný důlní areál s barokní architektonickou symbolikou a zámeckou kompozicí čestného dvora. Součástí areálu byla i parková plocha, která se stala prvním sídlem ostravské zoo. Od roku 1926 byla jáma připojena k Dolu Zárubek. Areál postupně porušen přístavbami a úpravami jednotlivých budov. Důl Alexandr ukončil svou činnost v 80. letech 20. století. V současnosti je objekt udržován jen v nejnutnějších mezích.
Tož zdař bůh
|
|
|
|
|
|||||
|
|
|
Okurkova sezona v plnem prudu, venku střidavě hyc, že až asfalt teče a střidavě vichřice a přivaly, tak zme s manželku zasedli ku komputeru, v tym inernehtovým prohližeču zadali paru dvoitych w, jakésik tečky, cezetki a inši pismenka a už zme byli na webě cestovek.
Bo mi zbyvalo paru dni dovolenki, řekli zme si, že 8 dni budě akurat. Na Jadranu žádne jadra nejsu, v Rudým mořu té červune barvy tež moc něbylo (ikdyž rudych bratru v hotelu bylo plno), zkusime pro změnu moře Černe.
Tu mně napada taka malá rýmovačka:
Pohled od Jadranu zme už poslali,
pohled od Rudého moře stě už tež dostali.
A tak letos oděni zas spoře
lístek pišeme od Černého moře.
No dost bylo nedělni chviľki poezie a zpátki k příběhu. Jak už tušitě podle tého Černého mořa, letošni dofka proběhla v Bulharsku. Na internetě se pišu ruzne recenze v kerych je chviľami chvála, jak je tam fajnovo a levno a chvíľami děs, hrůza, špína, burdel a cigansko. A včil buďtě z teho chytři. No, základ byl pro nás fajny hotel s bazenem, bo furt se enem močať v tym slaným mořu je tež o zdravi, pěkne okoli, přiroda a plaž, bo mittalovych exhalací a sviňstva v luftě máme dost z tunatela a každopadně možnosť se dobře nadlabnuť.Tak padla volba na jižni letovisko Kiten.
Zkušenostmi z Egypta vybaveny, žech už bravurně s manželku (no spíše ona sama, bo já se ku tymu moc něhrnu) zabalil batožinu s limitem dvaceti kil na osobu, do „troleja“ (tuž znotě tyn kufer s madlem a koľcami,ni??) se vešel aji stativ a mohlo se frčeť. Řeknu vam stejnak je to Janačkove letisko v Mošnově fajnove. Oproti Burgasu, kaj jim ani klima něfachala to bylo tu u nas přepychove. Trošku ve mně hrklo, jak ku odletove hali přijelo za foloumíčkem letadlo, kere vypadalo, že pamatuje bombardovani Londýna. No a jak ku němu zaparkovali Zetora, kerý do letadla pichnul šlauch jak píďalka svoje kladélko při pářeni, tak mi pumpa šla do tachikardii, bo se mi v pale začaly odehrávať nové přiběhi Ztracenych s podtitulkem LOST, vaša bulharska stroskotanOST !!!!! Bulharske letuški na palubě se ani neusmaly (asio vjeděly, že ten eroplan má prošle eSTéKáčko), k žradlu nam nabidly bagetu s jakýmsik jejich kaškabalem a při startu se to ero třepalo jak stodvacítka na déjedničce při předjížďaňu v kopcu.
Ale všecko se nakoněc ukázalo jako nedosolený poplach v oblacích (na křídle krom Pana Tau nikdo něbyl) a tak za 120 minut letu nad maďarami a rumunami, ocelový ptak dosednul na bulharsku ranvej. Bus nás odvezl do 60 km vzdáleného letoviska, kde nás vlídnu tvařu přímořského podnebí, vítal Hotel Kamenec s čtyřmi hvězdami na čele. Po zaparkováni zme povyndavali kotlety z poza sedadel, spočitali podšalki (bo z tych kelimku se to fakt neda), zazpivali zme si s bulharsku delegatku Pamelu mystika a poděkovali Karlovi za to, že nam na pumpě dal pětadvacet. Nezbytna procedura s ubytovanim, nervozita, estli pokoj bude olrajd, estli v kupelce poteče voda a estli pod madračku nejsu švabi dopadla na výbornu. Všecko v richtyku, pokoj parádni, klimatizace puščena na 20 celsiovych stupni, minibar, telka z 20 programami, balkonek, čisto, voňavo – no co se vice přať.
Stejnak to su paradoxy te moderni doby. Rano vstanětě doma z lužka, po obědě ešče jezditě ze sekačku po zahradě a večer už se to špacirujetě nogami v pisku na plaži u mořa. Jaja technicka revoluce ty vzdalenosti na zeměguli zkratila. Sice zme s manželku po našem dokupy 5 letě eroplanem zaněchali ekologicku stopu, keru už nadosmrti něsmazněme ani kdybyzme třídili odpady do 10 různych kontejneru, ale tak člověk nemože uvažovať, že?
Ruku v ruce s manželku, panasoňákem a velbonem zme podnikali fotoprochazki po plaži a pro vlastní a třa i vaše potěšeni zme aji paru zápisu na eSDé kartu zrobili. Kdo zvažuje dovolenku v Bulharsku, možu po vlastní zkušenosti jen doporučiť. Sice něvim, kaj za par roku chcu bulhaři všeckych turistu z tych hotelu co tam stavjaju strkať, ale třeba se budě v mořu kumpať na 3 šichty. Furt tam je levno a tak se v restauračce, kerych tam je v pysk, najítě ve dvojko s pivem, salatem (šopak robju nepřekonatelný) a hlavním jídlem za bratru 20 leva (no a leva je baj očko 12-13 kaček dle směnarni). Jak zme s manželku zapíchli našeho stativa do pisku mezi slunečniki a začali společně komponovať ranní či večerní plažoramy, ostatní turisti něchapavě pokukovali. Jedna taka bulharska „kikina“ ležela na lehatku, plavkove majtki zařezane mezi pulkami, všude ji kipaly faldy, bryle ala Paris Hiltonova a už se autoportretovala jakymsik boxíkem. To bylo cvak-brýle na čelo-kuk na displej-bryle zpatki na nos-cvak nanovo-……Pozy na tym plastovym lužku by ji zaviděly aji děvuchy z plejboja. No fajně bylo, člověk spočnul a už se aji těšil zas do domoviny.
Cesta domu byla tež taku malu andrenalinovu adventuru, bo zme nevjeděli, že bulharšti inženyři zapoměli v Burgasu naprojektovať deščovu kanalizacu. Kapku silnějši sprchlo a tak se naš bus na hlavní štráse ku letisku potýkal s vodu na cestě. Zme si připadali jak na testu brodivosti pořadáne „Svjetem motoru“. Kufry dole v podpalubi autobusa byly prochcane, bo temu busplavidlu teklo z podběhu. Navíc žech dodržoval pitný režim a ve snaze dopiť všicko ešče před usamobinladinovsku šťaru na letisku v tych futrach, žech vyzunknul liter piti narychlo, no a moji ledviny řekly „dost“!!! Kontrolka návštěvy wecka mi v pale blikala už 15 km před Burgasem, ale ostych mi nědovolil zastaviť caly bus s prosbu, že se mi chce cykať. No bylo to napinave až doposledka a jak žech u terminalu stanul nad mušlu, podruhe žech se narodil. Od včilejška slavim dvoje narozki. Jedny tradični a druhé „jak žech se neposcal v Bulharsku“ :o)) Tak, tak to bylo …..
Dovoltě mi abych tento fotoblog vjenoval převažně manželce za suprovu dovolenku a za ščastnu ruku při volbě hotela a aby admin weba nakoněc bloga vložil aji jednu jeji pan aromaticku a ešče sendvičovanu omalovanku, kera je složena ze 36 fotek. Pohledem na severni plažu Kitena se s Vami zas lučim.
|
|
|
|
|
|||||
|
Tak se tak raz přemýšlam, já haviřski synek, rodak z revíru OKR a ešče sem nefáral!? No moc činnych šachet už tu nimumy a dostať se do klece oblečeny do košuľe OkaeRki mezi chlopy co kutajum vyngľo, tež je kumšt, tak planuju, že se mrknu alespoň na jakusik uzavřenu, ale přistupnu šachtu. Landek už mám celkem obšlapnuty, tak volba padá na Michala v Michalkovicách.
Usedam ku komputeru a vyhledavam kontak na Michala (to nima kolega z roboty,ale šachta, kdysik tež důl Cinger).Same wewewe, zavínač, uzenáč, skajp a ajsíkju,ale nakonec je kontak nalezen. Píšu štajgrovi celého areálu inženýrovi Zaspalovi, že mě zas svrbi pazury na spúšti panasonika a estli by něšlo spáchať taki sukrome fotofarani.(proč sukrome? – no znátě to každý chviľu přemyšla, komponuje, stativ skladá a to by se u normalni prohlidki s veřejnosťu dost těžko stihalo). Odpověď takřka okamžita (děkuji řediteli !!!!!), suhlas vyřčeny – zadejtě se termin. Listuju v dijářu jak Herry Potter v knižce Toma Redlyho a neděla 5.října by mohla klapnuť. Píšu známym z fotoaparat.cz, photoextract.cz aji ostravkum.cz a dávam do kupy prezenčku. Někerym to koliduje s inym vylétem, někeří su „without time“ a ini zas nadšeni. Postupně se rodí skupinka s pracovnim ménem „Parta hic – foťáku víc“ a počet se ustaluje na kvartetu. Taka komorni sestava se svými natsrojami se scháza u brany Michalove v složení : já, Palo Zubek, Láďa Kraus (tež dobry nadšenec bo dovalil až z Chomutov City a to je kajsik na divokým zapádě republiki) a Jirka Karpeta.
Vstupenki kupene, foťaki naladěně a koncert može začnuť. V roli pruvodca se nas ujíma pan Rucki (fajny chlopek) a otvíra nam řetizkove šatni. Naraz se čtveřica chlopu mjeni v děcka v disnylendu a my proživame fotoorgasmy. Prostory su velike a tak se malem ani nepotkavame, ten foti onuce a bagančata, ten šteluje stativ ku stropu na haki, další makrozabjeruje mydlo v kumpělach a čtvrty už pořizuje detaily haviřskich znamek. Čas se nam zastavil,ale na druhu strannu neuprosně valil ku předku. Zavěrki foťaku různé provenience su slyšet v potichle prostoře, kaj v luftě visi klasicka vuně farajicich, s jemnu přiměsi mydla, solviny, uhľa a historyje. Kdo nezažil něpochopi, ale industryjální fotograf notabene synek havířa se tu teteli radosťu, jak baba v parfumerce při testovani parfemu a nasáva tu atmošku do široka rozevřenymi nozdrami.
Postupujem do dalšícho „výškového tabora“ naši expedice a ocitame se u kantyny, kaj nabizejí gulašovku, nahlížíme objektivami do šicí dílny i do sálu jak pro korunovaci abo přijímani do cechu havířského. Podzímní slunko se dere oknami a stínohra v sálu je jak od malířa. Láďa v kuntě (v koutě poznámka autorova) komponuje svým širokáčem, Palo chystá skupinovku na samospoušť, Jirka na chodbě a já valim svoje oblibene HaDeeRki. Marne, havířska patronka Barborka nam je nakloněna ( a já to mam potuplovane aji svoju milovanu manželku Barborku, kerá mi trpí také nedělni eskapady). Hned vedle je ošetřovna, kde by se moh naš minister Julinek podivať jak ma vypadať uklizene a pořadne zdravotnictvi. Po par makro zabjerach tinkur, faču a stříkaček stúpame po schodach nahoru a já se konečně možu po 34 rokach co už tu otravuju ostatnich, stěžovat v Lampárně !!!!!! Jak vi aji děcko, na dole je ťma jav řiti a tak se třa svítiť. No a právě v lampovně se haviři před sfaraním do ďury brali to svjetýlko, keré jim bylo pomocníkem v těžke rachotě. Exempláře tu su různe, od tych prapravjekých z dob Dařbujana a Pandrholy až po ty „moderní“ novodobé. Mezi focenim se odborně aji pobavíme o objektivach o softvérach co uživáme a už nás spojovaci chodba vede ku klecam. Jaja spustiť se tym kalupem do ďury, kaj permonici davajum dobru noc, to chtělo celego chlopa!!!!! Poslední vuzek, nařádi odložene a pavučiny v rohach davaju znať, že šachta už 15 roku spí. Ostatní naštěvnici Michala se nam občas mihnu mezi stativami, ale my mumy furt dost prostoru pro svého ořa. Havířski kastelán Michala nám dáva pokyn: za štvrt hoďky nástup u strojovny!!!! Rychle dokomponujeme pár zabjeru a už nám dekoduje dveře, za kerymi tušíme zlatý hřeb dopoledňa. Dveře skřipu v zatuhlych pantach, do haly se dere silne slunko, a nam užásem pumpy zastavuju chlopně na „do kořán“ a stejnak nam padaju pyščiska až ku podlaze, bo užásneme nad tym co lidska ruka, pala a rozum dokážu. Po americku bych to vyjádřil „WAU !!!!!! a po našimu „O pičo o !!!!!“ Jak nam průvodce řeknul, že se možeme ve strojovňi hoďku a půl (to jako devadesát minut) vyřádit, tak my se málem cvrnkli do trencli (no málem?! Palo to raději jistil za rohem a já mu svoju desítku nohu držel dřvi,aby je alarm nezaklapnul) Jak zme ulevili ledvinam, rozprchli zme se jak dyž střeli do vrabců a těžní stroje, sedački strojníka, motory, kompresory, vački, hřidéle, šoupatka, maznički a další udělátka tu byly enem pro nás.
Naše kvarteto vyluzovalo sonáty a serenády občas proložné maršem a kvapíkem a melodýja našich foťáku byla korunována autentyckim zvukem strojovny, kerý nam pruvodce pustil z dývídý umně schovaného pod strojami.
Gynšo skúra (čti husí kůže) mi pokryla moju dvumetrovu tělesnu schránku, bo naraz jsem byl vrstevníkem Žila Verna a procházal jsem se Ocelovým mjestem.Jak vělko rynčička minula poledně a ukrojila 15 minut z druhé poloviny dňa, dveře za nami zaklaply!!! No snad ne na vjeky,ale jen na chvilu, na chvilu než zpracujeme naše fotki, na chvilu než se nám zas zasteskně po Mišovi, na chvilu než nanovo sfárame na Cingru.
Tož tak to bylo.
Děkuju Palovi, Láďovi a Jirkovi, že mi robili společnosť a že zme mohli prožiť parádní dopoledne
Slovy klasika: Bylo nás čtyry ………. a byli zme tam a to už nam žádny něvezme.
Jak Boris fotil most ve Vitkach
|
|
|
|
|
|||||
|
|
My manažeři robime většinu u komputera, v kancliku abo na noťasu při služebkach. Ale němyslitě se, taka „duševni“ robota, kaj misto zbiječki či krompača, motě enem vlastni palu, tak taka robota je pěkna fuška. Bo od unora aji ja patřim mezi tych manažerskich kravaťaku, zapojil žech obě hemisfery a popřemyšľal, jak v těžke dobje, kdy krize hrize, jak zpropagovať našu firmu.
NOSRETI to je pojem na celoevropskim trhu přepravcu nadmjeru (nadmjer…to su ty vělki bebechy co se převažajum třa z Vitkovic a zabirajum na cestě 2 pruhy aji ze škarpu….poznamka autorova) no a ostravaci.cz to je zas pojem v tych internehtovych vodach fotografie. Bo Boris plyvě v mořu industrialu, jak „karcharyjas“v čelisťach a enem ta plutvička na plecach mu chybi, zrodil se mi v pale taki napad, jak by se ostravaci popasovali s focenim nadmjeru.
Slovo dalo slovo, mejl dal zavinač a už bylo všicko domluvene. Jak ve Vitkach fachmani na mostarni dosochajum tyn olbřimi most (no nědivtě se, miry ma jak mostova misska (dxšxv) 42x3,8x4,25 m), tak Boris přijedě a nafoti, jak to nosreťaci naľožum.
Kapke nam časově zahaprovalo to, že do Praglu se to namiřil hlavni štajger USA. Obama aji s Obamicu se rozhodli, že v dubnu provětrajum svojigo „Erforsvana“ a tak se naša stověžata stala pupkem světa a jakysik most z Ostravy nikoho nětankoval. Úkol znjel jasně: Něsmi proniknuť ani noha, ani chlop na motorce s koženu brašnu a už vubec ni nadmjerny naklad!!!!!!
Něvadi, harmonogram přepišeme a počkame až Barack zmizně z Hiltonova baraku spadki do te svoji bile vilki co ma z druhé rynki po Bušovych. Borisovi volam že se potkame 3.4. na braně u Ledňačka.
Patečni rano se budim s malu nervozu v břuchu, bo osobně uvidim na vlastní bulvy samotnego vělkigo Borisa Rennera alias ½ ostravaci.cz. Felina v Oderskich vrchach zažehně na první pokus a odpočitavani jak v Hjustnu je u koňca. Zařazuju prvni rychlostni stupeň manualni převodovki vozidla, kere už tež vita jaro a krasně kvitně (jaja antikorozni ochrana mladoboleslavske fabriky, to je znamy nešvar okřidleneho šipa), uvadim do chodu pisty, valce,vački, vahadla, kerym život vdechuje propan s butanem a vydavam se fstřic foceni s Borisem. Na zaprašenu kapotu modre feliny dopadaji prvni nesměle slunečni paprski slunka, co se dere s poza Mittalovych kominu a co osvětluje déštyrycetsedmičku za klimkovickim tunelem. V 6:45 zatahuju lanko ručni brzdy a očekavam přijezd Borisa. V 7 hodin, přesně jak fantomas, mě oslnil zlatý lesk oktavki, kaj na mistě řidiča sedi on…..ano BORIS je tu :o))
Pravicu se potřepeme jak Klaus s Topolankem při hledani paroubkomilovneho kabineta, prohodime par frazi na zlehčeni huste atmosfery a už sme vlastně kamoši. Ja fotoamater s ultrazoomem a Boris (medialně protřely Pan Fotograf) s tašku plnu zrcadla, objektivu a filtru): Nesmjele žadam Borisa o autogram do knižki „Ostravaci
všem“, keru žech kdysi vyhral v soutěži. Po nězbytnych formalitach, nam vydali bumašku aji s glejtem,kery nas opravňuje cvakať foťakami v prostorach střežených hal Vitkovic Power Engineeringu a tak si to fičime po Ruske směr mostarna. Robim Borisovi foloumíčko, vyjednavam na braně u ochranki vstup a už zme tam. Mostarna nas víta paprskami slunka, kere osvětluje modře nalakovany most, spočivajici na kolibkach, uprostřed haly. Boris ladi svůj inštrument a začina serenádu pro dvě ruce a jednu zrcadlovku. Koncert fotografickeho virtuoza přechazi z rychlych pasaži k ěště rychlejšim, chtělo by se napsat až ku kvapiku, aby nasledně posluchača ukolibal ploužakem. Boris komponuje, vymyšla zlate řezy, měni objektivy na foťaku a dokumentuje děni kolem nakladki mosta.
Přesně na čas dorazi naša technika , se skřipotem jak v hororu se otvirajum vělki vrata brany a Mercedes už cofe přes tryskač do haly. (Tryskač je místo, kaj se otryskava ocelova konstrukca před natěrem) Prujezd tym potemělym mistem je jak jizda do pekla. Boris nasazuje rybi oko a dokumentuje připravu techniky. Řidiči v zaři halogenu připominajum hudebnikuv na rockovym či metalovym koncertě.
Mezi tym dvě vitkovicke jeřabnice jemnymi pohybami paček a čudliku ve svych kukaňach na mostovem jeřabu, uvaději do pohybu mnohotunovy kolos. Manik v modrakach s napisem VITKOVICE, ladi poslední vrstvy natěru a valeček v jeho pazurach je jak „taksido“ z telešopingu. Most je vyzdvihnuty na oranžovych lanach a už miři na dopravni techniku z provenience německe firmy Goldhofer. Železna stonožka, kera na každe napravě obuva 8 gum a kera je vybavena specialnimi točnicami na kerych se bydě most otačať při překonavani zataček a okružek je tažena dvumi mercedesami. Ten mladši v červeně vyvydenem outfitu kroti pod kapotu 600 koňu. Jak je most s milimetrovu přesnosťu posazeny na protiskluzove gumy, přichazi na řadu lidska sila. Řidiči a machři z firmy NOSRETI upevňuju most řetazami tak, aby vydržel daleku cestu z Ostravy až do zapadnich čech, kaj spočině na trati ČD. Až se za paru tyďnu přeženětě vlakim po mostě u Brodu nad Tichou a až uslyšitě, jak si železnični dvojkoli ševelí na kolejach, spomeňtě se, že most vyrobili v Ostravě a dopravili borci nosreťaci.
Borisa
opušťam v oakmžiku,
kdy CASIA na zapjesti ukazuju půl devatu a to analogovje aji digitalnje, bo jak
žech pravil v uvodu, manažer ten těžky život ma. Porada se odsunuť něda a tak
valim do roboty a těšim se jak
male děcko na brumika, až mi Boris pošle fotki co nafotil ve Vitkovicach.
V sobotu večer zapinam doma komputer, hlasim se do mejla na tych strankach co ten čokel najdě aji co nězna a už to vidim….BORIS je kapacita a ostravaci.cz dostali sve pověsti. Jejich fotodokumentace nakladki mostu to je soubor nadhernych fotek, kere dokladuju, že jak se spoji technika, um konstrukteru, dovednost dělniku, profesionalita a zkušenosti šoferu a techniku, tak tvor co vzniknul z opice (dle Darwina) abo co ho tu dosadil ten navrchu (dle Bible)dokaže napřič republiku dopraviť monstrum, kere dokupy s autami a podvozkami važi 150 t, dluhe je 61m, široke 3,8 m a vysoke skoro 5 m
Tak a včil už všici vitě, jak to je, když Boris foti.