Jak žech fotil na Hukvaldach

Venku fajně, stromy barevne, slunko svitilo, mrački jak v Simpsnovych. Nějednego fotoamatera svrbi spušt na boxíku či zrcadlu a všeci foti “podzim”. Tuž tež bych moh cosik cvaknuť a narvať to na weby, ni?
Po robotě skáču do feliny (zajimave, že aji OSTRAVAK jezdil stejnym strojem), zapínam kosmicki pohon na propan a sem tam aji butan a vyrážam vstřic podzimu do Hukvaldske obory. Foťak aji s trojnožku se na zadnich sedačkach pohupuje na kvalitnim kobercu ostravskich silnic, co par metru stavim duchodcam na přechodu, bo v marketach mají akce, tak se jich zas vyrojilo požehnaně. Po pul hoďce v smogu oceloveho srdca republiki, konečně mizým z vypadofki na Příbor a uhýbam směr Brušperk, Fryčki, Hukvaldy.
Venku těplo, slunko pere jak sedlak cepem, tak třa dať pozor na Langerove synki, jestli kaj eště něuzaviraju sezonu s grilami. Míjim Stařič na kopcu (tež fajna šachta, tu ešče nemám vyfocenu-tak přiště), kličkuju mezi ďurami v asfaltě a pozoruju estli už mi nemizi dobré svjetlo. Po 30 minutach jízdy v kombiku projížďam krajem Janáčka a slyšim ty jeho noty, jak mi brnkaju o narazniki. Kurňa nebyt mojeho postřehu a dovednosti Šumachra, zabil bych aji Bystroušku. Sviňa přebihala ze slipku v pysku a navic mimo přechod. Fuj spotil žech se až na řiti. Uhýbam na Kozlovice a už ho vidim v cele kráse. Fakt podzim jak cyp - žlutý, zelený, hnědý sem tam aji červená prokukuje, slunko to barvi zlatými temperami a za plotem v oboře paroháč.
Brzdím až mi destičky vyskakuju z podběhuch, zapínam blikački, potichu vytahuju teleskopicku trojnožku a šrubuju foťak. Pazury se mi třepu bo už se vidim na cenach worldpresfoto, jak přebiram oceněni. Na filtry nima času, parohač je neklidny a větři nozdrami. Kradmo jak pytlak ve filmach s Holym se bližim k plotu, zooooooom vyjížďa na maximum, ostřím a……..guvno. Asi učul moji pižmo abo ferariho bleka co se s nim rano cakam a už byl v řiti aji s parohami.
Sedam sklamany z nezdaru a ujižďam dal k rybníku v oboře. Na netu, bo aji ja se pohybuji v tym eteru, ma haviřovski chachar Marcel Fuj Čik fajnu fotku (taku tu nudlu, jak my machři řikáme pan aromaticku), tak chcu zkusit plagijat v praxi. Odstavuju stroj u vjezdu k předaju ryb a idu se spytať děduly co tam cosi pucuje: “Dobrý den, prosím Vás, dá se tady kolem Vás dostat k tomu rybníku? Chtěl bych si udělat pár fotek. Bylo by to možné?” Napjaty jak u matury a v očekavani jak při zkuškach na Bani, odeziram z jeho pyščiska:”Ni to by něšlo synku, bo je říje a hajni tam možu střílať. Iď se domluviť z oborným, jo se to na tryko něvezmym!!!!”

 

Jak se fotí industryjál

Istě stě si těž všimli, že aji diki ostravakum se zvedla vlna industryjálnich fotek a fotografistu. Je to dobře, bo to je moderni a uchováva to aspoň na paměťovych medýjach a harddiskach fotki fabrik, šachet a zavodu, keré beztak jedneho dňa spadnu, abo jich roztřihajů tymi autonužkami. Na technicke pamatki u nas zatím v rozpočtu moc nězbyva.
Mnje osobně tež chytla ta kategorija foceni za chlopeň a tak žech se dluho brusil zubek na Dolni oblasť ve Vítkach. No a jak řyzenim teho šéfa navchu (či osudu pro ate isty) to byl pravě ZUBEK, kery mi zajistil volňáska na focení pod pecami. Kdo něznátě ZUBKA, tak věztě, že to je třinecki chachar co krom inego foti hlavně werk v Třiňcu (http://photozubek.ic.cz).

Šmatle věčně s kanonem, či jak se to jeho dělo nazýva, k temu stativ a cvaka železarně v pohledach, jake by ani Saudek něvyčaroval. Pravda, Saudek je specialista hlavně na tluste kity a vělki .......oči, ale to něva.
No, ale zpatki ku tematu, ať něskaču na iny příběh. Raz mi Zubek křestnim Pavel (řikejme mu třa Palo) napísal do majla, že idě ze synkami z jejich fotokružka cosik blejsknuť do Vitkovic a že mu v prezenčce zbyva volna kolonka, tak estli něchcym tež se zafotiť? Tuž baže ja, taka nabidka se něodmita, bo přiležitost třa čapnut za drdol.
Slovo dalo slovo a už my se schazali, jak švabi na radegast u vratnice do Dolni oblasti. Zlustrovali nas, jak při vstupu do sněmovni, na paly my nafasovali blembaki v bílych barvach (to aby nas pruvodkyňa měla furt na očach mezi tymi rezavymi rulami a aby nam na paly cosik něspadlo, bo jeden nikdy něvi). Po paru metrach, kdy svjetlo našim čočkam nepřalo, bo nahoře kdosik zatahnul žaluzki, začala akca“fotodostihi“. Po očku sem kukal, kdo co vytasi z kabele a batoha a tajně sem dufal, že muj Panasonic efzetsedum nebude pusobiť vedle tych zrcadel jak děcka hračka. No stud opadnul a 6 ľudi se rozprchlo kolem peci. Ten po čtyrech lozil u Veruny (to je taki vagon na žeľazo), další na žebřiku, jedna děvucha (jasne aji baby focum prumysel) štelovala stativa do polohy vhodně k makrozaběru, iny honil bubliny ve vodovaze a já kukal jak se robi profifotki. Tež sem cosik nakomponoval, bo ruly na oranžovych cihlach ve mně evokovaly ruzne jinotaje. Do teho naša pruvodkyňa, taka fajna vitkovicka robka, přednašala praxi ověřeny příběh pecí, pecařů a dalšich co tu v historii něchali sily, zdravi a tak. Aji velin z čudlikami byl fajny a tak žech se na par minut stal Hujerem.Tež tam bylo spousta ovladacich prvku, jen kožena sesle byla nahrazena polstrovanym křeslem. Vystřidali zme se spořadaně v kamrliku, každy cosik prohnal čočku a šlo se pod pece.
Tajemno tu dycha z každeho kuta, tam je mantel jak z azbesta, tam zas cosik jak žilotýna, vedle lyžka jak z kovoveho bagrosaura, no raj pro ľudi co to radi fotja.

Punč, ořiški a Vinetu aneb blůz dyzlových agregátu

Tak se zas rok s rokim zešol a na ľudi začla dýchať vánočni atmoška. V obchodach vyhravajum koledy, blyšťum se baňki, třpytki a další capiny na strumek, regále plne kosmetickych baličkuch, hraček, pyrostrojů a podobně. Ulice zářum vyzdobene neonovými sněhulakami, svičkami, kajkeré naměsti mo svojum jedle, smark abo ozdobjunum břízke. Estli letos vanoce bydum bíle, to ví snad enem buch (no možna aji papež a Zakopčanik), ale jedno je iste – dyž nic, tak bydum vanoce modre, bo jak zpívo tyn barevný pies: “modrá je dobrá“.
V Ostravě na Masarykaču je modrý strumek, v Haviřově modré „Vítá Vás…“ a modré šňury u Budoucnosti co je včil Elan.
Ale jo vam chcym napisať o atmošce na pľace před Lasym, kaj žech samo sebu tež cosik vyfotil. Útery odpoledně, v luftě sychravo, dešť na spadnuti a kolem vuňo punč, pražené ořiški, bramboraki, medovina a dýzlové agregáty. Loni ti archeologičti nadšenci rozkutali naměsti a hledali asi chlopa od Vjestonicke Venuše a tak se tradyčni trhy někonaly. Na kuřim rynku jakysi mobiloperator postavil kluziště a tak bylo po vanocach a všeci se mohli maksimalně klejzať. Na sčesti už je naměsti v rychtyku, budki postavili, strum vsadili do betuna (ten zemovy stojan moc stabilně něpusobi, tak se dejtě pozor, ať to nimotě na glově aji z žarovkami), světylka natahali a tak to propuklo.
Já a muj věrny druch-panasonik zme vyrazili zachytit obrazem ten adventní mumraj, shon a blbinec, kdy pry ľudi majum k sobě bliže a každy je na každego jak milijus.

Vůně výše popsane (ty ořiški mě fakt lakály) doplňuje co par metru výfuk dýzlového motora, to aby se stankaři mohli svitiť na to, jak se im hybum kšefty. Šály s čapkami, fusekle, trička, ubrusy, firhangi do oken, baňki, pochutiny, hlavolamy a rozličny tovar se tu tisni na par metrach čtverečnych, do tego indiani kajsik z Bolivie co tu u nas už zdomacněli, vyhravaju songy, jak z knižek o načelnikovi Vinetu. Zajimáve kaj ti rudi bratři vzali vypalovački, aby mohli ty pisnički z prerií napáliť na cedéčka? Možná im to tam pašuje bratr Olda Shetrný. O kus dali žasnu, že je tu nové zlatnictví, nos mam na vyloze, prohlížim se šperki ze zlata a naraz mi to v pale zacvakně, že to su asi socialni davki promjenjene na „gold“ a ja nestojim u zlatnictva, ale před ka ef céčkem a ve vnitřku je protičunkovske shromaždění razovítych občanu města. Valim rači pryč bo oni su taci „udělani“ a nerad bych se s nimi dostal do křižku.
No nic, dešč už ustal, tak vytahuju velbona z futralu, nasazuju ultrazooooma do rychloupinaci hlavy a začínam pátrať po zlatém řezu. Pomyslně dilcovu metodu dělim scenu na LCD displeju na třetiny, usazuju vanočni jolku do správné polohy, knefel na manuál, pohrať se s clonu a časem a už se čip pere se zabjerem. Lítam po naměsti jak geodet, ľudi usrkavaju punč, sleduju po očku ty rudé šamany, jak jim nabizaju jejich elpíčka a vánoce už čuť ve vzduchu. Za hoďku mam pazury zmarzle, jak Sulovski na Everestu (rukavicam je fajně na sedačce v zamknutem autě…pozn. autora), tak balim fidlatka idu se tež poslechnuť, jak indyjáni hledaju superstar a pomalu se loučim s Masarykovym placem. Při odchodu mi to však neda, minu bezďáka co voni jak žumpa bez trativoda a fusy mo, jak z kozi pitky šrajtofeľ, počkam až mi ze zabjeru odjedu pracovnici s dvoukolakami v apartnich oranžovych džiskach a začínam ukladat na esdekartu, pan aromaticki snimek. Za sebu slyšim jakesi male děcko, jak se pyto tatinka: „Co to tam ten pán dělá? Na co má ten stojánek?“ a tatinek znaly pomjeru odpovidá s vychovnu intonacu:“To je fotograf.víš?!“ Tož potěšilo mě a zahřálo u chlopni, že něřeknul, že to je jakysi blbec co tu šmatle po trovniku. Prý „fotograf“,jéééééééééé …… no dost sebechvaly, pišeme dali, ať inkoust něvyschně. Naposledy (pro dnešek) uslyšim okarinu a volani manitua, pohledem přejedu řady stanku a lamp co vypadaju jak svitici zubařske načini a definitivně balim načíni po skončené fotovycházce centrem Ostravy.

Snad se letos nad salatem a u šupin, potkatě ze svojimi blizkimi, prožijjetě hezke chvilki, aji kdyby papuče pod stromkem byly male, nebo knižka už přečitana, bo hlavni je mit kolem sebe rodinu a blizke.
 

Ústecke fotostřipki aneb historija v zkratce

Jak už to tak na te naši hroudě chodi, kajgdo musí do roboty, aby zarobil na domacnosť, na jidlo, cosi k vypiťu, na benal do kary, prostě aby si to žití zpřijemňil. Bo focení mě neživí (nevítě o někim, gdo by mi za to zaplatil?) musím tež docházet do roboty. No a pracovni povinnosti mě na koňcu teho loňskigo zanesly až na sever naši domoviny.

Bez panasonika nězrobim ani krok, tak vyrazil aji z brachu stativem a segru SDkartu tež na vylet.

Vylet to byl naučny, bo cesta vedla místy kaj šla naša historija. U Jičina žech vzpomenul Rumcajza s Manku a Cip……..iskem, ve stověžate zas na Karla Gotta IV., co dával ty vajca do malty (ešče že v te době středověcké nebyly kauflandy, bo kdyby navalili do malty ty vajca aji s chrobakami co tam běžně dostaně kupiť, tak už dneska všeci svatí z „Čarlsbridža“ plavali kajsik ve Vltavě a Versače a jeho kamoši z branže anoreximody neměli kaj grilovať a pořádať gardenparty pro smetanku)

V pražske undergroundšalině, kaj se fara po schodišťu, sem vzpomenul ostravskich havířu, co chléb s uhlím mažou si ku svačině. Po par snimkach pořizených jen tak za pochodu, kdy sem na chvilu myslel, že mě bermudski triangel donesl až do exotickich končin a po prujezdu mosta kaj se provozuje bandží džampink bez gumy, sem už valil po dalnici směr sever.

U haldy co ji řikaji Řip jsem si v duchu zanotoval s Nohavicu jeho Ladovsku zimu:“……………Jak v dálce vidím zasněžený Říp, řikám si praotče Čechu, tys byl ale strašný cyp. Kdyby si popošel o pár kilometrů dále,tak sem se teďka mohl v teple v plavkách válet…..“

No a pak už na mě čekalo Usti. Město razovite, tež plno kominu z chemiček, smog mi tež pustili do luftu…….no byl sem skoro jako v Ostravě. Pravda šachty tam němaju, bo u Labe antracit něnajděš. Po splněni pracovnich povinnosti a doplněni čehosi těplego do břucha, vybaven dvumi plně nabitými akumulatory z kerých  ty ampery jen sršely a efzetsedmičku s velbonem, sem vyrazil na nočni foceni. Stodolni tam žádna není, na hotelu sem byl „houmeloun“, tak zamířim  ku Labi. Mosty co spojuju oba břehy fajně svitily, obloha jasna a mraziva, ulice prazdne, tak vytahuju nadobičko a začínam komponovať.

Teorie zlatého (pa)řezu mi je známa, tak ju zkúšam f praxi, nočni snímki tež už zvládám a tak se paměťove medyjum plní obrazkami v tym jypegovym formatu. Skupinka jižansky vypadajicich spoluobčanu v bilych teplakovkach s origo napisem ADLDAS si mě naščesti nevšimla. Strach sem trošku aji měl, bo vypadali na znalce fototechniky a blizko otevřena zastavarna dala moji fantaziji stvořiť příběh o přečinu proti spolužití mezi majoritni a menšinovu skupinou a věřtě mi, že v menšině sem byl ja. No oddychnul sem si a byl rád, že nekončim s gipsy(cz) na končetinach.

Po dvuch hodinach u Labe, kaj mi pazury mrzly a křehly na spušti sem se vratil do hotela. Servirka s vinarny tež asi foti a je činna na fotowebach, bo po mem průchodu recepcu hned poznala kolegu a říká mi: „Co to mááááátéééé. To je ten statut viď?! Jste býýýýýýl fotííííít??? A co se vám tady tak líbíííííí???“ Zapnul žech v pale translator švedštinaàostravština, něchal harddysk zahrkať a na vnitřním elcedečku se mi objevily titulky:“To co nesete v ruce, to je stativ, neníliž pravda? Vy jste byl venku pořizovat Vašim ultrazoomem fotografie? A co se Vám tady u nás líbí, že jste z té východoasijské prdele přijel až k nám do středu Evropy?“ Páčku translatora sem obratil a slušně ji zodpověděl fšecky jeji otazki.Vypadala spokojene, tak jsem ji dal vizitku s našim webem www.havlaskovi.cz , pozval ju na e-listovani mojim albem a šel na kutě. Při lahvince červeneho sem prohlídnul paměťovy obsah, podeletoval ty zmršene snimki a šel na kutě, bo nazitři mě čekala cesta z Usti až do Ostravy.

Tož synci a děvuchy věřim, že jak stě dočitali až tu na spodek, tak stě něusnuli a třeba se vam to vypravěni a snimki libily.

Tak zas někdy napřečtenu, Aleš H.

V Petřkovicach na Landeku

Venku jaro, slunko pere jak sedlak cepem, ptaci řvu jak najati, bo se jim zapaluju ptači lýtka a přiroda začína pučeť. Přemyšľam, co po robotě, bo chvilka času mi zbyva v nabitym harmonogramu všednich dni. Vzpominam, že loni o takim časě, bylo fajně na Landeku. Chviľu před tym, než žech frknul do země faraonu a pyramid, sem byl šmejdiť v Petřkovicach.
Tož aji letos bych se moh kuknuť, estli eště URX stojí a co nového v muzeu. Doma chystam fotopřístroj, baterie třa uvest do stavu „enerdži ful“, stativ mazať netřeba, filtry přetřu prachovku, zkontroluju kapacyty na esdé kartach, všecko uložim do feliny pohodlně do kufra vedle bečki z propanem a už valim do roboty.
Jak v půl štvrté odtrubili fajront a pomyslne pichački označili odchod z rachoty, už si felda v rytmu štyrtaktu bručí po ulici Slovenské směrem k Petřkovicam, kaj našli tu Landecku Venušu a kaj stoji navzdory času, hrdy URX. Hornicke muzejum mě víta usměvavu tvařu jara, vstupne zase neplatim, bo do arealu je možne se isť přejzď zadarmiko. Cestu ku Harendě u Barborki (fajně tam pry místní štajger vyvařuje a ty mena žradla su stylové.např. Chleba ze šmalcem a cibulu, Chleba od Veličky s tvarglami, maslem a cibulu, Topinka s mišungem z masa z kury a všelijake zeleniny, Polivka z kury s nudlami, Gulaš stavěč se sypsungem (a chlopum i robam pravim:běžtě dom, bo za půl hodiny to učinkuje a děcka pošlitě spať)……… ) no zpatki k přiběhu ať něztratim tu pojyntu.
Cestu už naučenym hmatem, vytahuju z futrála trojnožku, do ni ladně zapasuju ultrazooooma a začínam svůj fotokoncert pro jednu spušť a deset pazuru. Nakuknu do otevřenych řetizkovych šatni, kaj haviři každé rano na řetizkach spušťali farački, pozdějši košulě okaerki, blembaki na paly a další svoju havířsku výzbroj (pozn. autora: tež sem si to jako mladežnik vyskušal, bo brigada na Žofince – důl J.Fučik 5, byla zdrojem prazdninovych přijmu študentika. Pamatuju jak žech bíly, jak ředitel vapenki posluchal hlaški haviřu co vyfarali po šichtě černi jak buty a štenkrovali mě:“divejtě se chlopi, inženyrci idum po šichtě se kumpať…“. A jak mi chlop jak hora vrazil hubku do pazury a nakazal mi umyť mu plěca s tym, že mi to oplati, rozhod sem se, že haviřem asi něbudu!!!!).
Pak už slyšim z pozaroha ťukáni jak od turbodatla. Po paru krokach mam jasno.Čumi na mě vodnik s fajfku v pysku a kdyby moh promluviť, spustil by to svoje brekekeke. On je ale ze dřeva a místni tesař tu kusu kmeňa vštěpuje podobu zeleneho mužička. Slunko mu sviti na jeho robotu, nadobičko ma vedle sebe a ja sleduju řezbařsku symfonyju s dlatami.
Po par slovach chvaly se točim na obrtlíku a valim dali. Předemnu vajco jak z Jurskeho parku a už dokonce pukle, tak mam strach, aby mě nezežrala jakasik ta prehistoricka bestyja, bo pro ňu by byl stativ jak paratko. Naščesti asi někde v lese zrovna hnizdi a ja možu pomalu prochazku zdolat tajemne zakouti Landeka.
V okamžiku, kdy už se chyli moja navštěva ku koňcu ešče obejdu rozpadlu dřevěnu drahu po kere uhľo kdysi opušťalo jamu těžní a idu na zname místo. Překvapenim mi čelist spadla, bo dveře kaj loni visela kladka s řetazem a cesta byla zarubaná,tak ty dveře  su včil pryč a ja vstupuju do utrob šachty. Industriálni studanki, pekelná pec, horoucí pekla, stary „mincyř“, napajedlo permonikovo,….. to su všecko vyjevy, keré se mi naskytly a tišě a trpělivě čekaly až si ich vyfotim.
Spokojeny se svojim ulovkem odchazam ku autu, na pozdrav mrknu na komin URXa po

kerem šplha jakýsik človiček co vypada jak mravenec na steble a už se zas těšim na další navštěvu arealu. Nědá mi to a juknu za rok estli tam ešče stojí ?? A ona tam je ordinace (vlastně záchod) v růžové zahradě !!!
Estli zvažujetě, kaj s děckami, s milenku, manželku nebo třa solo na vylet, tak něvahejtě! Kromě prave haviřiny tu na vas čeka to špagatove centrum, modely mamuta a pračlověka, mašiny co v zemi krtkovaly uhli, děcka si poblbnu na mašinkach a vagonkach a u vstupu je kolomotyva jak z Bradavického expresa na nastupišti 9atřištvrtě. Něbojtě se, ja nesem Franta Šiška co chytrý je jak liška, ale upřimně Vám doporučam fajne místo, kusek od Ostravy, kaj se da straviť rodinny víkend.

Všecko to čitani a fotki a další moje fotoblogi už brzy najdětě aji na www.havlaskovi.cz

Zdař bůh
 

_________________________________________________________________________________________

Dřevjany kostel z Hrabove

Jako industryjálni nadšenec se snažim nězakrnět a tu a tam vyrazim cvaknuť i cosik inšigo.Můj dnešni fotoblog je už fusaty, bo fotki vznikaly v březnu 2007,ale někeré aji pozdějši. Ladem ležely na harddysku v komputeře a zrály jak Pepin v Sedlčanech.  Po roce na ně přišla řada a tak prodělaly malý fejslift a šly s kůži na trh. Vím že spousta ostravaku zna Hrabovu akorat gvuli Makru, kaj jezdi nakupovať ve vělkim a balancuju v marketě s gigantyckími vuzkami plnými mineralek, špiritusa, masa od brafka, přes kury až po stejki z hovjeziny, ale v Hrabove je aji cosik lepšího.

No už vas slyšim jak řikatě, že ti šikmooci sangwumanici nejsu nic lepšího?!Ale jo němyslím fabriku v prumzoně, kaj náctiletá dredatá mládež v slušivých modrakách valí na 3 šichty jakési plechové capiny do vozitek korejske produkce, opravdu ta „nošovicka“ periferija, kera chrlí sučástky pro podbezkydsku automobilku (věčna sláva pamatce pěknych luk a polí pod Lysů, kajk včil budu, než to mongolci začnu robiť levnější, vyrábjať ty hnujdaje) tak fuckt ta prumzona nebyla cílem mojeho fotovýleta.

V Hrabove mě zaujal kostel sv.Kački, kerý se něnapadně krči mezi barakami. Eště to není tak dávno, co nadherna dřevostavba na keru se dnešni montované sruby těžko hrabu, podlehla v suboju s ohnivym kuhutem. Těžko sudit kdo za to moh, bo jak přežila 500 roku, tak je divne, že zrovna v dubnu 2002 cosik samo osobě zaiskřilo, blaflo a zgoralo. No tragedyja velika, ľudi se semkli jak po požáru narodního a kostel zreplikovali.

A tak věřici, ale i ate isti či fotografisti možu včil znova obdivovať, jak ti naši předci před pjetisty rokami dokazali stavjať krasne vjeci. Si představuju jak ten historicky architektonista stoji v pumpkach jak eFeLVjek u historiskeho rýsovaci prkna a husím brkem, kerý tu a tam smočí v kalamařu rysuje plány kostela. No muselo to byt zajimave. Každopadně aji replika je fajna a tak žech vyrazil jedneho březnoveho podvečera s věrným druhem panasoňákem na lov snímku tého skvosta o kerém píšu na webu:

Původní kostel sv. Kateřiny (NKP) nedaleko hlavní ulice v Hrabové byl postaven pravděpodobně již počátkem druhé poloviny 16. století (1564) a patří tak spolu s kostely Božího Těla v Gutách na Třinecku a sv. Ondřeje v Hodslavicích rovněž z druhé poloviny 16. století k nejstarším dřevěným kostelům na severní Moravě a ve Slezsku a snad i k nejstarším takovýmto kulturním památkám v celé České republice.

Dnes postavený kostel (z pěněz veřejné sbírky) je kopií kostela, který shořel 2.4. 2002. Z dřevěného kostela sv. Kateřiny ze 16 století se nepodařilo zachránit téměř nic. Kostel tady stál už 500 let, přežil i třicetiletou válku, Ostrava - Hrabová jej měla ve znaku. Byl druhou nejstarší církevní stavbou v Ostravě a zároveň patřil mezi nejstarší kostely ve Slezsku a na severní Moravě. Kostel byl stále hodně navštěvován, poslední mše byla na Pondělí velikonoční.

HISTORIE : Přesnější datum stavby zrealizované neznámým lidovým stavitelem šlo odvodit od letopočtu 1564 na pravé straně portálu. Do roku 2002 se zachoval téměř zázrakem, měl tak větší štěstí než jiné dřevěné kostely, které jsou na území Ostravy připomínány ještě z období mezi I. a II. světovou válkou - farní kostel sv. Josefa nebo filiální kostel sv. Maří Magdalény, jejichž existence je dnes již minulostí.

Celá budova má dvě poměrně samostatné části. Jsou to mohutná zvonice s vchodem a vlastní loď kostela, které jsou propojeny krytou chodbou. Zvonice je zakončena kvadratickou hlavou s šindelovou přilbicí osazenou křížem. Loď kostela má již jen doplňující malou věžičku. Kostel vybudoval neznámý lidový stavitel.

 

Felina spočinula na parkovišťu kusek od kostela, já vyskladal svoje 2 metry z polohy sedicího řidiča ven z vozidla do polohy homo erektus, central za mnu zaklapnul všicki dřvi škoduľe a já byl vtažen do tamní atmošky, jak Herry Plotter do te knížki od Toma Raddlyho (jak vam to nic němluvi, tak řeknitě ratolesťam ať vás zasvjeti do taju Bradavic, Kvikalkova a přilehleho svjeta.Marne stě enem mudlové!!!) Zpatki k té atmošce.Sychravý den s kapkami dešťa v luftě pod smogovu pokličku ostravska (znátě to jak se čížci v Praglu vyvaluju na zahradach u grilu, mají 20 na teplomjeře a my se tu dusime v hnusnym smogu s 6 stupňami a hrubymi fusaklami pro zahřati), stromy kolem kostela obsypane vranami, keré řvu do ztichleho města.Co chvilu se vznese vrana-štajger a ostatní ju v hejnu nasleduju na další břizku. Nestačim ostřiť a zooomovať abych ten hičkokův výjev zachytil. Komponuju na šířku, na výšku, na stojato, ležato a jak sem v laufu tak aji dyjagonálně. V dalce slyšeť psa co se ze štěkotem blíži ku mně jak Goro k Tokiju, tak poučen z dokumentu nešinldžiografik stuhnu v slup a čekám až přítel človjeka projde kolem mě a zaujme pozici v zlatým řezu …….cvak a je tam aji s dvumi vranami nad křížem. Omladina co opodal usrkava z krabicoveho archivniho čuča a pokuřuje džojnty z pampelišek se na mně díva jaksi přezirávě a v jejich opirsingovaných pyščiskach čtu:“P.čo, woe co to je za c.pa.On snad fotí tu šopu? Ten je aut, dejte mu raději práska, woe ať vyfotí nás….“ Jak po hodině balím fidlatka, bo tma převzala vládu nad krajem, už si v hlavě blokuju další termín na pokračování.

Za dva měsice tu stojim  zas, jen vrány už su zpátky kdesi v Rusku, stromy se probudily do života a tak obklopen zeleni s denním svjetlem zachytim kříž zrobený z ohořelých trámu, kerý tu zustáva jako memento smutného dubnového dne z roku 2002.

Popřejme společně, ať i výtvor moderní doby vydrží dalších 500 jar a ať se mu už oheň na vždy vyhne.

Zpominki na Egypt

Psal se březen dvatisícesedum  a na ostravsku navalilo přez noc dvacet centjaku vody v pevnem skupenstvi. Beztak si řikátě no a co? šak březen za sporák vlezem, ni? Ale si představtě, že na sobě mátě třištvrťáky, triko a lehký topík, bo vám za par hodin startuje érbas z Mošnova. Cesta na ranvej byla akční jak filmy z Wilisem, bo kolona kamionu a osobaku stala v Ostravě už u Intersparu a v radyju hlasili, že se to něhýba.

Nervozita z prvniho mojiho letu umocněna tym maglajzem na cestách mi v břuchu vyrobila jakésik amarouny co tam škrukály a bublaly. Na letisku nás vybavila babka v kukani cestovki palubními vstupenkami, kufry zrentgenovali do posledního švu a už stojíme frontu u tych futer cez keré nepronikně ani perořízek. Pásek u galat musím strčiť do šuplíka, což je malý oděvní problem, bo naraz mam galaty na ½ žerdi a vypadám jak strejda peďák v parku. Naščesti su čisty, žadný herák ani koks, manželka tež prošla a tak máme chvílu času v hale pro odbavené cestovatelé. Sníh se zmjenil na déšč a na ranvej chčije a chčije.Netrpělivě čekáme na našeho ocelového ptáka, co nás hodí do Hurghády. Svačim bagetu, mažu si sako majonézu a při improvizovaném praní na hajzlíku a sušení u tého fukara na rynki vypadám jak Mr.Been.

Osud nám přiřknul sedački u nouzového vychodu, tak aji oželím, že na moje 2 m nohy mám 50 cm místa, bo istota, že jak to jebně budu první u te gumove skluzavki je silnější. Instruktaž stewardek je jak s filmu Letuška první třídy …. demonstruju nuzové exity, ukazuju jak si nasaďit masku a mi se v pale honi vzpominki z dětství na seriál Sanitka, kaj Hanzlik s Adamovsků prolizaju troski eroplana u Prahy (můůůůj čas je pouhopouhé prozatíííííííím…..(jaja Zagorka-Hložek-Gottwald to byla diskoška). No ale proč strašiť mikolajem v létě,že.

Na velíně nám davaju volno, foloumíčko nás vede na start, všecki čudliki, rafički, kontrolki a udělátka v kabinetě pilotu su na správných mistach, forsáž jak cyp, pala vtlačená do opěrki, spocene dlaně, pás zapnutý jak šumacher ve ferrari, řev motorů a Mošnov mizí pod prdelů – kurvačka toje fičáááááááááák.No stihačem asi něbudu, bo bych blul jak amina.Pilot vypína kontrolku, pasy se možu rozepnuť, foťáki vytáhnuť a za hoďku sme nad Krétu.Tož fajne cestování, bo felinu za hoďku zajedu tak do Olmika a to eště nesmí byt u Njů Jičína v tých šňůrach na prostředku žádny kaskader narolovany napřič autostrádu. Jídlo na palubě nízkorozpočtového letu je sice těple a aji fajne chuťově, ale množství je tak pro čivavu v dietní kůře. No co, hlavně, že za necelé 4 hoďky usedáme v pohodě na egyptsku půdu.

Rozvoz po hotelách busem řízeným Ahmedem je očistec.Mít v Egyptě bodový systém tak su vyautovani všeci eště než si připnu kšíry.Hilton Long Beach Resosrt se mi stal ve 22:10 hod místního pyramidalního času na 2 týdny domovem. Ráno vstaváme do fajného přímořského luftu, na teoplomjeru kolem 30, zahrady plné kvetoucích křaku, palem, ibišku a dalších mně neznámých rostlin, jak ve Starklovým katalogu.Zřízenci hotela se lemráckým krokem pohybuju po resortě v bílých šustkach a pokukuju mi po moji krásné svjetloadluhovlase manželce. Odháňam je pohledem zabíjaka a odmítam výměnu za stádo dostihových velbloudů. Nejsu blbý, manželka je neocenitelná a nenahraditelná a co s velbloudem v Ostravě!

Pláže Rudého moře su nadhérne, sem tam jakási vyplavená mořská příšera, ve vlnách se barví korály, kolem lehátka s froté ručnikami a milioooooooon rusáku.Mám taki dojem, že jak jich Kocáb vypoklonkoval od nás, tak to vzali rovnou do země faraonu.Je jich tu vpysk. Pozorovať jak naši rudí bratři zpatki ni krok, objedvaju na talířu hrancle s kečupem, zalíte rýžu s omačku, přeložené rybu, kuřecím a zazděné zakuskami to je síla.Plné stoly, bordel pod sebu, bachrate, škarede baby, rozjivene děcka ………. kaj se na ně hrabe Marfuša.

Dovča v Egyptě to byl balzám na duši, pikolíci u bazéna a na pláži mi říkali „Sire“, nosili mi chlast až k lehádku…….jééééé to byla pohodička. Jak štajger na vrchu dovolí, rád bych se tam vrátil, akorat už něbudu nakupovať v místních butykach bo smluváni není moja krevní skupina.Zvyknuty na cedulki, vozik a pokladni v marketách, byl rituál nákupu pro mě takřka nepřekonatelný.Ali nám s manželku uvařil čaj jak břitva, obřadně zme ho s nim usrkavali, po angjelsku  se bavili odkud, pokolikáte, jak se líbi, co robíme, jak žijeme….tož také ty zdvořilosti fraze a dřisty.Moja angličtina  mu asi znjela, jak by se k nim vratili stavitele pyramid z vesmiru,ale dobry človjek se domluvi ždycki, ni? Nakupili zme vodni fajfki, papyrusy na stěnu, jakési skaraby a capinki, zaplatili místním chechtakami a po 3 hodinach vylezli z klimatizovaného kramku s pocitem dobře odvedene roboty. No fuška jak cyp.

Ale jak říkam, fajně tam bylo :o)))

Saša – ostravska pamatka naša

Kdo zna Ostravu a srdce mu chlopňami bije aspoň trošku technicki (rozumjej industryjalně) musí znať aji Sašu. Nemyslim Rašilova z Rodinnych kajdanku (pout – překladatelska pozn.autorova, to jako moja, bo ni každy zna co to su kajdanki), ale Alexandra. Teď zas beztak myslitě na Alexandra Hemalu co kdysi hlasil na čete večernička, filmy z hvězdičku a zprávy, ale ani ten to není. Ten Alexander co o nim pišu je veliky, ale není to ten imeprator dobyvatel co měl svoju říšu. Je to jáma Alexander v Ostravě na  ulici Holvekove.

Stoji tam u trati, hrdě se vypina nad okolni krajinu a stráži své susedy – komina a malu věžu. Býva cílem turistu, keři to vezmu jednym vrzem z Dolni oblasti na EMU  a pak sešupem až k Alexandrovi. Je fotogenicky jak cyp a pozuje nam fotografum, jak Krainova na molu. Ladně na nas vystrkuje vysoke nožiska, že by aji Sklenařikova zaviděla, kaj až sahaju. No a ja, jakožto fotoaparatista amater a fotoblogař v jedne osobje, nemužu nechat taku fajnu šachtu bez povšimnuti.

Už parurazy sem vyrazil ve svoji modre střele k Alexandrovi na navštěvu. Asi mě nečekal, bo něnachystal ani chlebički, ani nesku, ani kofolu či dvje decky, ale kvartyr měl odevřeny dokořan, okna mu asi měni za ty plastykove co jak ich namotuju, tak všecko začně plesnivět a střechu měl tež taku oupnééér. Tak sem zaťukal na futro, vstupil dali a cosi vyfotil.

Slzu sem zatlačil, bo aji chlop by bečel, jak vidi jak ty naše kulturni a technicke pamatky konča. Eště par roku, par mittalových exhalaci, par najezdu novodobych avaru z okolnich ghet a Saša padně na pysk uplně. Cedulki z napisami:“Prohlašeno za technicku pamatku toho a toho dňa“ su jak vysměch, bo ty cedulki su eště tak v nejlepši kvalitě z celeho arealu. Bo je Saša fajny kámoš, jezdim pravidelně v letě aji v zimě a on vždycky přichysta překvapko. Raz v lednu hraje barvami jak v letě, raz je nad nim zamarčene, raz tu zrovna hlemyždi faraju na šichtu, raz …. no však zajditě se podivať, ať mi uvěřitě.

Jak se tam tak šmatlu s foťakem a trojnožku, naraz vidim na patce teho zavinača co ho všici maju v tym emajlu. Borok leje z něho,až je za nim čara slizu, svůj 1+ kk smyka na plecach a funi unavou, až se mu očiska na stopkach převracaju v slup.  Nastavim foťak na makro, zaujmu krkolomnu pozicu, bo těžiště moji 2 m vysoke postavy dostat k zemi není jednoduche, nohy rozčapim, že mi až trencle ve šfach praskaju, přiložim pyščisko ku hledačku a ostřim na ulitu. Ešče, že su šneci a hlemyždi taci „rychlici“, bo jinak by mi zmiznul ze zabjeru. Ščesti, že mě nikdo neviděl, bo by si myslel že tu tvořim tuhy metabolicki produkt na kulturni pamatce. Jak se nabažim teho microkosmosa, valim přes koleje na druhu stranu, abych Sašovi zrobil do alba fotku aji z profilu. Mašinfira co mi vjel do kompozice ani netušil, jak mi fotku obohatil.

Aji obyčejne okno pusobi neotřele, jak se mu dopřeje te komputerove liftingove kury. Jak možu baby a chlopi chodiť na ty lipo sukce a lymfodrenáže a jiné věkzastavujíci zakroky, tak proč by aji taka digifotka nemohla prodělat menši operacu v komputeře, že? Řeknu vam, stejně to su dneska vjeci co ta krabica s procesorem, chladičem (kaj ani netřa kapalinu dolivať), myšu bez ocasku a placatu obrazovku dokaže?!? Foťak, kery ešče nedavno stavjali na dřevjene nohy a k ziskani fotky byl zapotřebi maly atomovy vybuch bleska a kdy fotovyraběč měl přez hlavu černy mantel, aby mu slunko neosvitilo fotocitlivu desku, tak jak dneska paru roku potym co ho vynalezli, dokaže přez šňuru s tym ú estebé šteklem propašovať fotki do kompjutra. No a tam klikatě myšu v jakychsi pluginach, modulach fotošopach, zonerach a korelach (sem si myslel že to je papouch od Kati a Škubanka) a zrobitě si fotku černobilu, colorovanu, pan aromatycku, kdosi tam aji jakesi zrno sype (asi pro slipki), jiny zas tabaček (ti kuřaci už nevi kaj ten nykotyn navaliť) no prostě krajina neomezenych možnosti je ten dnešni digivjek. Jak je člověk šikovny tak si zaplati kajsik na te světové pavučině aji dominu a za ňu da tečkucézet nebo com a pak může jit dom :o)

Ale zpatki k Alexandrovi. Je to místo jak stvořene pro komponovani fotografu. Jak se vam vydaři počasi a mate fajne svjetlo, tak je z toho fotozažitek. Kdo to nemá daleko,ať se tam zastavi, bo člověk nezna dne, ni hodiny, kdy koho napadně zrobiť tam market a Sašu navjeky pohřbiť.

Na zavěr pár chytrych slov opisanych z netu: Jedinečný důlní areál s barokní architektonickou symbolikou a zámeckou kompozicí čestného dvora. Součástí areálu byla i parková plocha, která se stala prvním sídlem ostravské zoo. Od roku 1926 byla jáma připojena k Dolu Zárubek. Areál postupně porušen přístavbami a úpravami jednotlivých budov. Důl Alexandr ukončil svou činnost v 80. letech 20. století. V současnosti je objekt udržován jen v nejnutnějších mezích.

Tož zdař bůh

Bulharska dofča

Okurkova sezona v plnem prudu, venku střidavě hyc, že až asfalt teče a střidavě vichřice a přivaly, tak zme s manželku zasedli ku komputeru, v tym inernehtovým prohližeču zadali paru dvoitych w, jakésik tečky, cezetki a inši pismenka a už zme byli na webě cestovek.

Bo mi zbyvalo paru dni dovolenki, řekli zme si, že 8 dni budě akurat. Na Jadranu žádne jadra nejsu, v Rudým mořu té červune barvy tež moc něbylo (ikdyž rudych bratru v hotelu bylo plno), zkusime pro změnu moře Černe.

Tu mně napada taka malá rýmovačka:

          Pohled od Jadranu zme už poslali,

pohled od Rudého moře stě už tež dostali.

A tak letos oděni zas spoře

lístek pišeme od Černého moře.

No dost bylo nedělni chviľki poezie a zpátki k příběhu. Jak už tušitě podle tého Černého mořa, letošni dofka proběhla v Bulharsku. Na internetě se pišu ruzne recenze v kerych je chviľami chvála, jak je tam fajnovo a levno a chvíľami děs, hrůza, špína, burdel a cigansko. A včil buďtě z teho chytři. No, základ byl pro nás fajny hotel s bazenem, bo furt se enem močať v tym slaným mořu je tež o zdravi, pěkne  okoli, přiroda a plaž, bo mittalovych exhalací a sviňstva v luftě máme dost z tunatela a každopadně možnosť se dobře nadlabnuť.Tak padla volba na jižni letovisko Kiten.

Zkušenostmi z Egypta vybaveny, žech už bravurně s manželku (no spíše ona sama, bo já se ku tymu moc něhrnu) zabalil batožinu s limitem dvaceti kil na osobu, do „troleja“ (tuž znotě tyn kufer s madlem a koľcami,ni??) se vešel aji stativ a mohlo se frčeť. Řeknu vam stejnak je to Janačkove letisko v Mošnově fajnove. Oproti Burgasu, kaj jim ani klima něfachala to bylo tu u nas přepychove. Trošku ve mně hrklo, jak ku odletove hali přijelo za foloumíčkem letadlo, kere vypadalo, že pamatuje bombardovani Londýna. No a jak ku němu zaparkovali Zetora, kerý do letadla pichnul šlauch jak píďalka svoje kladélko při pářeni, tak mi pumpa šla do tachikardii, bo se mi v pale začaly odehrávať nové přiběhi Ztracenych s podtitulkem LOST, vaša bulharska stroskotanOST !!!!! Bulharske letuški na palubě se ani neusmaly (asio vjeděly, že ten eroplan má prošle eSTéKáčko), k žradlu nam nabidly bagetu s jakýmsik jejich kaškabalem a při startu se to ero třepalo jak stodvacítka na déjedničce při předjížďaňu v kopcu.

Ale všecko se nakoněc ukázalo jako nedosolený poplach v oblacích (na křídle krom Pana Tau nikdo něbyl) a tak za 120 minut letu nad maďarami a rumunami, ocelový ptak dosednul na bulharsku ranvej. Bus nás odvezl do 60 km vzdáleného letoviska, kde nás vlídnu tvařu přímořského podnebí, vítal Hotel Kamenec s čtyřmi hvězdami na čele. Po zaparkováni zme povyndavali kotlety z poza sedadel, spočitali podšalki (bo z tych kelimku se to fakt neda), zazpivali zme si s bulharsku delegatku Pamelu mystika a poděkovali Karlovi za to, že nam na pumpě dal pětadvacet. Nezbytna procedura s ubytovanim, nervozita, estli pokoj bude olrajd, estli v kupelce poteče voda a estli pod madračku nejsu švabi dopadla na výbornu. Všecko v richtyku, pokoj parádni, klimatizace puščena na 20 celsiovych stupni, minibar, telka z 20 programami, balkonek, čisto, voňavo – no co se vice přať.

Stejnak to su paradoxy te moderni doby. Rano vstanětě doma z lužka, po obědě ešče jezditě ze sekačku po zahradě a večer už se to špacirujetě nogami v pisku na plaži u mořa. Jaja technicka revoluce ty vzdalenosti na zeměguli zkratila. Sice zme s manželku po našem dokupy 5 letě eroplanem zaněchali ekologicku stopu, keru už nadosmrti něsmazněme ani kdybyzme třídili odpady do 10 různych kontejneru, ale tak člověk nemože uvažovať, že?

Ruku v ruce s manželku, panasoňákem a velbonem zme podnikali fotoprochazki po plaži a pro vlastní a třa i vaše potěšeni zme aji paru zápisu na eSDé kartu zrobili. Kdo zvažuje dovolenku v Bulharsku, možu po vlastní zkušenosti jen doporučiť. Sice něvim, kaj za par roku chcu bulhaři všeckych turistu z tych hotelu co tam stavjaju strkať, ale třeba se budě v mořu kumpať na 3 šichty. Furt tam je levno a tak se v restauračce, kerych tam je v pysk, najítě ve dvojko s pivem, salatem (šopak robju nepřekonatelný) a hlavním jídlem za bratru 20 leva (no a leva je baj očko 12-13 kaček dle směnarni). Jak zme s manželku zapíchli našeho stativa do pisku mezi slunečniki a začali společně komponovať ranní či večerní plažoramy, ostatní turisti něchapavě pokukovali. Jedna taka bulharska „kikina“ ležela na lehatku, plavkove majtki zařezane mezi pulkami, všude ji kipaly faldy, bryle ala Paris Hiltonova a už se autoportretovala jakymsik boxíkem. To bylo cvak-brýle na čelo-kuk na displej-bryle zpatki na nos-cvak nanovo-……Pozy na tym plastovym lužku by ji zaviděly aji děvuchy z plejboja. No fajně bylo, člověk spočnul a už se aji těšil zas do domoviny.

Cesta domu byla tež taku malu andrenalinovu adventuru, bo zme nevjeděli, že bulharšti inženyři zapoměli v Burgasu naprojektovať deščovu kanalizacu. Kapku silnějši sprchlo a tak se naš bus na hlavní štráse ku letisku potýkal s vodu na cestě. Zme si připadali jak na testu brodivosti pořadáne „Svjetem motoru“. Kufry dole v podpalubi autobusa byly prochcane, bo temu busplavidlu teklo z podběhu. Navíc žech dodržoval pitný režim a ve snaze dopiť všicko ešče před usamobinladinovsku šťaru na letisku v tych futrach, žech vyzunknul liter piti narychlo, no a moji ledviny řekly „dost“!!! Kontrolka návštěvy wecka mi v pale blikala už 15 km před Burgasem, ale ostych mi nědovolil zastaviť caly bus s prosbu, že se mi chce cykať. No bylo to napinave až doposledka a jak žech u terminalu stanul nad mušlu, podruhe žech se narodil. Od včilejška slavim dvoje narozki. Jedny tradični a druhé „jak žech se neposcal v Bulharsku“ :o)) Tak, tak to bylo …..

Dovoltě mi abych tento fotoblog vjenoval převažně manželce za suprovu dovolenku a za ščastnu ruku při volbě hotela a aby admin weba nakoněc bloga vložil aji jednu jeji pan aromaticku a ešče sendvičovanu omalovanku, kera je složena ze 36 fotek. Pohledem na severni plažu Kitena se s Vami zas lučim.

Fotofarani na Michalu

Tak se tak raz přemýšlam, já haviřski synek, rodak z revíru OKR a ešče sem nefáral!? No moc činnych šachet už tu nimumy a dostať se do klece oblečeny do košuľe OkaeRki mezi chlopy co kutajum vyngľo, tež je kumšt, tak planuju, že se mrknu alespoň na jakusik uzavřenu, ale přistupnu šachtu. Landek už mám celkem obšlapnuty, tak volba padá na Michala v Michalkovicách.

Usedam ku komputeru a vyhledavam kontak na Michala (to nima kolega z roboty,ale šachta, kdysik tež důl Cinger).Same wewewe, zavínač, uzenáč, skajp a ajsíkju,ale nakonec je kontak nalezen. Píšu štajgrovi celého areálu inženýrovi Zaspalovi, že mě zas svrbi pazury na spúšti panasonika a estli by něšlo spáchať taki sukrome fotofarani.(proč sukrome? – no znátě to každý chviľu přemyšla, komponuje, stativ skladá a to by se u normalni prohlidki s veřejnosťu dost těžko stihalo). Odpověď takřka okamžita (děkuji řediteli !!!!!), suhlas vyřčeny – zadejtě se termin. Listuju v dijářu jak Herry Potter v knižce Toma Redlyho a neděla 5.října by mohla klapnuť. Píšu známym z fotoaparat.cz, photoextract.cz aji ostravkum.cz a dávam do kupy prezenčku. Někerym to koliduje s inym vylétem, někeří su „without time“ a ini zas nadšeni. Postupně se rodí skupinka s pracovnim ménem „Parta hic – foťáku víc“ a počet se ustaluje na kvartetu. Taka komorni sestava se svými natsrojami se scháza u brany Michalove v složení : já, Palo Zubek, Láďa Kraus (tež dobry nadšenec bo dovalil až z Chomutov City a to je kajsik na divokým zapádě republiki) a Jirka Karpeta.

Vstupenki kupene, foťaki naladěně a koncert može začnuť. V roli pruvodca se nas ujíma pan Rucki (fajny chlopek) a otvíra nam řetizkove šatni. Naraz se čtveřica chlopu mjeni v děcka v disnylendu a my proživame fotoorgasmy. Prostory su velike a tak se malem ani nepotkavame, ten foti onuce a bagančata, ten šteluje stativ ku stropu na haki, další makrozabjeruje mydlo v kumpělach a čtvrty už pořizuje detaily haviřskich znamek. Čas se nam zastavil,ale na druhu strannu neuprosně valil ku předku. Zavěrki foťaku různé provenience su slyšet v potichle prostoře, kaj v luftě visi klasicka vuně farajicich, s jemnu přiměsi mydla, solviny, uhľa a historyje. Kdo nezažil něpochopi, ale industryjální fotograf notabene synek havířa se tu teteli radosťu, jak baba v parfumerce při testovani parfemu a nasáva tu atmošku do široka rozevřenymi nozdrami.

Postupujem do dalšícho „výškového tabora“ naši expedice a ocitame se u kantyny, kaj nabizejí gulašovku, nahlížíme objektivami do šicí dílny i do sálu jak pro korunovaci abo přijímani do cechu havířského. Podzímní slunko se dere oknami a stínohra v sálu je jak od malířa. Láďa v kuntě (v koutě poznámka autorova) komponuje svým širokáčem, Palo chystá skupinovku na samospoušť, Jirka na chodbě a já valim svoje oblibene HaDeeRki. Marne, havířska patronka Barborka nam je nakloněna ( a já to mam potuplovane aji svoju milovanu manželku Barborku, kerá mi trpí také nedělni eskapady). Hned vedle je ošetřovna, kde by se moh naš minister Julinek podivať jak ma vypadať uklizene a pořadne zdravotnictvi. Po par makro zabjerach tinkur, faču a stříkaček stúpame po schodach nahoru a já se konečně možu po 34 rokach co už tu otravuju ostatnich, stěžovat v Lampárně !!!!!! Jak vi aji děcko, na dole je ťma jav řiti a tak se třa svítiť. No a právě v lampovně se haviři před sfaraním do ďury brali to svjetýlko, keré jim bylo pomocníkem v těžke rachotě. Exempláře tu su různe, od tych prapravjekých z dob Dařbujana a Pandrholy až po ty „moderní“ novodobé. Mezi focenim se odborně aji pobavíme o objektivach o softvérach co uživáme a už nás spojovaci chodba vede ku klecam. Jaja spustiť se tym kalupem do ďury, kaj permonici davajum dobru noc, to chtělo celego chlopa!!!!! Poslední vuzek, nařádi odložene a pavučiny v rohach davaju znať, že šachta už 15 roku spí. Ostatní naštěvnici Michala se nam občas mihnu mezi stativami, ale my mumy furt dost prostoru pro svého ořa. Havířski kastelán Michala nám dáva pokyn: za štvrt hoďky nástup u strojovny!!!! Rychle dokomponujeme pár zabjeru a už nám dekoduje dveře, za kerymi tušíme zlatý hřeb dopoledňa. Dveře skřipu v zatuhlych pantach, do haly se dere silne slunko, a nam užásem pumpy zastavuju chlopně na „do kořán“ a stejnak nam padaju pyščiska až ku podlaze, bo užásneme nad tym co lidska ruka, pala a rozum dokážu. Po americku bych to vyjádřil „WAU !!!!!! a po našimu  „O pičo o !!!!!“ Jak nam průvodce řeknul, že se možeme ve strojovňi hoďku a půl (to jako devadesát minut) vyřádit, tak my se málem cvrnkli do trencli (no málem?! Palo to raději jistil za rohem a já mu svoju desítku nohu držel dřvi,aby je alarm nezaklapnul) Jak zme ulevili ledvinam, rozprchli zme se jak dyž střeli do vrabců a těžní stroje, sedački strojníka, motory, kompresory, vački, hřidéle, šoupatka, maznički a další udělátka tu byly enem pro nás.

Naše kvarteto vyluzovalo sonáty a serenády občas proložné maršem a kvapíkem a melodýja našich foťáku byla korunována autentyckim zvukem strojovny, kerý nam pruvodce pustil z dývídý umně schovaného pod strojami.

Gynšo skúra (čti husí kůže) mi pokryla moju dvumetrovu tělesnu schránku, bo naraz jsem byl vrstevníkem Žila Verna a procházal jsem se Ocelovým mjestem.Jak vělko rynčička minula poledně a ukrojila 15 minut z druhé poloviny dňa, dveře za nami zaklaply!!! No snad ne na vjeky,ale jen na chvilu, na chvilu než zpracujeme naše fotki, na chvilu než se nám zas zasteskně po Mišovi, na chvilu než nanovo sfárame na Cingru.

Tož tak to bylo.

Děkuju Palovi, Láďovi a Jirkovi, že mi robili společnosť a že zme mohli prožiť parádní dopoledne

Slovy klasika: Bylo nás čtyry ………. a byli zme tam a to už nam žádny něvezme.

Jak Boris fotil most ve Vitkach

My manažeři robime většinu u komputera, v kancliku abo na noťasu při služebkach. Ale němyslitě se, taka „duševni“ robota, kaj misto zbiječki či krompača, motě enem vlastni palu, tak taka robota je pěkna fuška. Bo od unora aji ja patřim mezi tych manažerskich kravaťaku, zapojil žech obě hemisfery a popřemyšľal, jak v těžke dobje, kdy krize hrize, jak zpropagovať našu firmu.

NOSRETI to je pojem na celoevropskim trhu přepravcu nadmjeru (nadmjer…to su ty vělki bebechy co se převažajum třa z Vitkovic a zabirajum na cestě 2 pruhy aji ze škarpu….poznamka autorova) no a ostravaci.cz to je zas pojem v tych internehtovych vodach fotografie. Bo Boris plyvě v mořu industrialu, jak „karcharyjas“v čelisťach a enem ta plutvička na plecach mu chybi, zrodil se mi v pale taki napad, jak by se ostravaci popasovali s focenim nadmjeru.

Slovo dalo slovo, mejl dal zavinač a už bylo všicko domluvene. Jak ve Vitkach fachmani na mostarni dosochajum tyn olbřimi most (no nědivtě se, miry ma jak mostova misska (dxšxv) 42x3,8x4,25 m), tak Boris přijedě a nafoti, jak to nosreťaci naľožum.

Kapke nam časově zahaprovalo to, že do Praglu se to namiřil hlavni štajger USA. Obama aji s Obamicu se rozhodli, že v dubnu provětrajum svojigo „Erforsvana“ a tak se naša stověžata stala pupkem světa a jakysik most z Ostravy nikoho nětankoval. Úkol znjel jasně: Něsmi proniknuť ani noha, ani chlop na motorce s koženu brašnu a už vubec ni nadmjerny naklad!!!!!!

Něvadi, harmonogram přepišeme a počkame až Barack zmizně z Hiltonova baraku spadki do te svoji bile vilki co ma z druhé rynki po Bušovych. Borisovi volam že se potkame 3.4. na braně u Ledňačka.

Patečni rano se budim s malu nervozu v břuchu, bo osobně uvidim na vlastní bulvy samotnego vělkigo Borisa Rennera alias ½ ostravaci.cz. Felina v Oderskich vrchach zažehně na první pokus a odpočitavani jak v Hjustnu je u koňca. Zařazuju prvni rychlostni stupeň manualni převodovki vozidla, kere už tež vita jaro a krasně kvitně (jaja antikorozni ochrana mladoboleslavske fabriky, to je znamy nešvar okřidleneho šipa), uvadim do chodu pisty, valce,vački, vahadla, kerym život vdechuje propan s butanem a vydavam se fstřic foceni s Borisem. Na zaprašenu kapotu modre feliny dopadaji prvni nesměle slunečni paprski slunka, co se dere s poza Mittalovych kominu a co osvětluje déštyrycetsedmičku za klimkovickim tunelem. V 6:45 zatahuju lanko ručni brzdy a očekavam přijezd Borisa. V 7 hodin, přesně jak fantomas, mě oslnil zlatý lesk oktavki, kaj na mistě řidiča sedi on…..ano BORIS je tu :o))

Pravicu se potřepeme jak Klaus s Topolankem při hledani paroubkomilovneho kabineta, prohodime par frazi na zlehčeni huste atmosfery a už sme vlastně kamoši. Ja fotoamater s ultrazoomem a Boris (medialně protřely Pan Fotograf) s tašku plnu zrcadla, objektivu a filtru): Nesmjele žadam Borisa o autogram do  knižki „Ostravaci

všem“, keru žech kdysi vyhral v soutěži. Po nězbytnych formalitach, nam vydali bumašku aji s glejtem,kery nas opravňuje cvakať foťakami v prostorach střežených hal Vitkovic Power Engineeringu a tak si to fičime po Ruske směr mostarna. Robim Borisovi foloumíčko, vyjednavam na braně u ochranki vstup a už zme tam. Mostarna nas víta paprskami slunka, kere osvětluje modře nalakovany most, spočivajici na kolibkach, uprostřed haly. Boris ladi svůj inštrument a začina serenádu pro dvě ruce a jednu zrcadlovku. Koncert fotografickeho virtuoza přechazi z rychlych pasaži k ěště rychlejšim, chtělo by se napsat až ku kvapiku, aby  nasledně posluchača ukolibal ploužakem. Boris komponuje, vymyšla zlate řezy, měni objektivy na foťaku a dokumentuje děni kolem nakladki mosta.

Přesně na čas dorazi naša technika , se skřipotem jak v hororu se otvirajum vělki vrata brany a Mercedes už cofe přes tryskač do haly. (Tryskač je místo, kaj se otryskava ocelova konstrukca před natěrem) Prujezd tym potemělym mistem je jak jizda do pekla. Boris nasazuje rybi oko a dokumentuje připravu techniky. Řidiči v zaři halogenu připominajum hudebnikuv na rockovym či metalovym koncertě.

Mezi tym dvě vitkovicke jeřabnice jemnymi pohybami paček a čudliku ve svych kukaňach na mostovem jeřabu, uvaději do pohybu mnohotunovy kolos. Manik v modrakach s napisem VITKOVICE, ladi poslední vrstvy natěru a valeček v jeho pazurach je jak „taksido“ z telešopingu. Most je vyzdvihnuty na oranžovych lanach a už miři na dopravni techniku z provenience německe firmy Goldhofer. Železna stonožka, kera na každe napravě obuva 8 gum a kera je vybavena specialnimi točnicami na kerych se bydě most otačať při překonavani zataček a okružek je tažena dvumi mercedesami. Ten mladši v červeně vyvydenem outfitu kroti pod kapotu 600 koňu. Jak je most s milimetrovu přesnosťu posazeny na protiskluzove gumy, přichazi na řadu lidska sila. Řidiči a machři z firmy NOSRETI upevňuju most řetazami tak, aby vydržel daleku cestu z Ostravy až do zapadnich čech, kaj spočině na trati ČD. Až se za paru tyďnu přeženětě vlakim po mostě u Brodu nad Tichou a až uslyšitě, jak si železnični dvojkoli ševelí na kolejach, spomeňtě se, že most vyrobili v Ostravě a dopravili borci nosreťaci.

Borisa opušťam v oakmžiku, kdy CASIA na zapjesti ukazuju půl devatu a to analogovje aji digitalnje, bo jak žech pravil v uvodu, manažer ten těžky život ma. Porada se odsunuť něda a tak valim do roboty a těšim se jak male děcko na brumika, až mi Boris pošle fotki co nafotil ve Vitkovicach.

V sobotu večer zapinam doma komputer, hlasim se do mejla na tych strankach co ten čokel najdě aji co nězna a už to vidim….BORIS je kapacita a ostravaci.cz dostali sve pověsti. Jejich fotodokumentace nakladki mostu to je soubor nadhernych fotek, kere dokladuju, že jak se spoji technika, um konstrukteru, dovednost dělniku, profesionalita a zkušenosti šoferu a techniku, tak tvor co vzniknul z opice (dle Darwina) abo co ho tu dosadil ten navrchu (dle Bible)dokaže napřič republiku dopraviť monstrum, kere dokupy s autami a podvozkami važi 150 t, dluhe je 61m, široke 3,8 m a vysoke skoro 5 m

Tak a včil už všici vitě, jak to je, když Boris foti.

Jak zme nakonec ty ryby společně nafotili

Otačam strojkem času jak Hermiona v Harrym Ploterovi (to je tež meno, či bych se chtěl nazyvať jak ta vělko tiskarna na vykresy??) a octnym se v čašě 3.11.2010 kdy se chysta vylov rybnika Bezruča v Jistebniku. Bo to s Borisem mame tan napul cesty a bo zme dluho už nic něpodnikli, rozjižďame mejlovu dyskuziju a domluvame společnu akcu na sobotu skoro rano. Domluva zni na 7 hod na hrazi, Boris, ja a moja manželka, šeci svůj foťak a stativ a valime fota tych šupinaču. Ja služebně v Praze, Boris tež pracovni povinnosti, tak se tym mobilnim founem spojujeme v patek až věčur kolem šuste a naraz „jeb“ a včicko v dupě. Borisovi do teho cosi přišlo, odložiť jak psa do utulku to něidě, tak to rušime. Doma přehodnocujym fotomisiu na fotorodinny vylet. Harmonogram se kapke posuvo, bo hlidani maleho prcka tež krachuje a tak v sobotu doražame na místo až děpro kolem 9 ranni. 2 foťaki, filtry, stativy, igelitki na ryby, svača pro nas aji pro maleho, sedačka na pľeca, tož to je vybava jak pro zdatneho šerpu. Fuko jak šviňa, ľudi jak by ty ryby mjaly byť zadarmiko. Rybnik vypado jak by mu Adam Bernau z Navštěvniku vyťungnul špunt. Vody po kotniki, nad rybnikem hejna racku, volavek a dalši te vodni okřydlene havjeti jak v hičkokovym hororu odeesaci, vlastně ptaci. Na břehu chumel ľudi co se mačkajum u kadinek kaj rybaři vaľum jedneho kapra za drugim. V extra nadrži se pomalu placaťum dva sumci-veterani, kere beztak po skončeňu špluchnum zpatki. O kus dali stanki s tymi haribojesenchutnatotižvšem medvidkami, med z Turecka, uši ze Štramberka a capiny z Činy. Dva špaliry ľudi ve frontě jak ze serialu o fusate Švorcove za pultem trpělivě čakajum až na nich přijdě řada. Nabidka lako na kaprfiša, teho tlustegobyka, lina, cejna, štike, sumca a dalši karasy a bělice. Tož stojimy tež ve frontě, usrkavame medoviny, sem tam cosik cvaknymy, bo apartni oranžove rynkavice rybařu sum fotogenicke. Po hodině se v igelitkach mydľum štyry kapřici a naščesti dorazi aji kolega, kery je nasledně doma humanně pošle do kaprheavenu. Raz šmikně za palu, břucho otevře jak chirurg z M.E.Š.A, vyvrhně jak tyn londynski rozparovač a zbavi aji šupinateho kabata. Bim, bim, šup, šup a už sum podkovy ve vikslajvantě. No a tu se strojek času přestal otačať a lup a je 18.12.2010 a Boris vyraža ty same kapry co my viděli v Jistebniku, zportretovať aji v prodejnim stanku ve Svinovje. Pozujum mu jak kapři tak aji rybaři, zas ty oranžove rynkavički. Zpominam na přiběhy Šimka a Grosmana, jak algena valil do kapru kameně aby byli těžši a jak ty lekle třepol na vaze aby vypadali že žijum. To se tu neděje, ryby v prvotřidni kvalitě, obsluha vzorna. Sice ti kapřici z jistebnickich 65 za kilo, podražili na dvaaosumdesat,ale jejich transport a vychova za ten mjesic tež cosik stala. Tak se mrknitě jak to vypadalo v Jistebniku aji ve Svinovje

Knižni kupel aneb jak namočiť a nězništiť knižku

Tak už to na te naši modre kuli chodi, že jak se co narodi, tak to kdosi pokřti. Jednak aby se vjedělo jak se menuje ale aji proto, že to je taki důstojny akt, kdy kmoter(kmotra) polije cosik, čimsik a razem je to cosik pokřtěne. A tak se po svjetě křťům děcka, ale aji dospjeli, no a v poslednich rokach knižki, gramodesky, cedečka a dyvka. Bo knižni barak LIBREX slavi dvje dekady, zešlo se paru ľudi a společně počali a aji porodili knižku „Ostrava včera a dnes“. Texty Karla Jiříka, Miloslava Kročka a Milana Myšky doprovodil Boris Renner alias ostravaci.cz svojimi fotkami. Jak se ty ingredyjence nasypaly do kastrola, povařily, promichaly a okořenily, tak vznikla lahudka, před keru by aji Polrajch smeknul kuchařsku čapku. Čitatel se tak može prolistovať historyju Ostravy, porovnať jak co vypadalo kdysi a včil, co se jak postavilo, co jak zburalo, jak se chodilo a včil jezdi a tak. Na mnoha strankach křydoveho papira tak oživajum doby davno zapomenute a doprovodne počteni s fotkami co už, už promluviť, se možeme projit našu krasnu Ostravjenku. A vjeřtě, že furt je ne enem černa a vjerna jak zpivo Jarek Nohavica, ale aji barevna, zelena, kulturni, sportovni, čista, mlada a moderni – prostě OSTRAVA!!! Křtu se ujaly hlavy pomazane, titulami ovjenčene a knižka tak dostala do vinku od svych kmotru požehnani ku temu, aby šla z rynki do rynki, aby se jeji listy otačaly, aby se řbet ošolichal od množstvi čitatelu a aby obsadila dustojne misto v knihovnach, sekretařach, na poličkach a nočnich stolkach. Tuž dik chlopi za ňu a menovitě poděkovani patři: Autorum - texty Karel Jišík, Miloslav Kroček, Milan Myška, fotografie – Boris Renner A důstojným kmotrum - doc. PhDr. Aleš Zářický, Ph.D. - děkan Filozofické fakulty Ostravské univerzity a prof. PhDr. Milan Myška, DrSc - Filozofická fakulta Ostravské univerzity A jak to vypadalo na křtu samotnym ?? No chviľami žech se bol, bo rosničkam to konečně vyšlo a trefily hřebik přimo do paly. Slibovana kalamita se tu u nas v Ostravje dostavila s plnu paradu a tak sem dufal, že na křest i přes nepřizen teho svateho navrchu co tam otvira šuplata ze snjehem a vjetrem, jacysik ľudi dorazum. Ale šecka čest, štajger na ostravskich komunikacach fajně rozdělil šichty solničkam s pluhami a tak do uterka cesty vyluxovane, chodniki jakštakš čiste, tak cesta ku LIBREXu nebude zarubana ani zafukana. Ľudi tam bylo vpysk (tym se rozumi „tři prdele“ to jako moc, bo robky z Librexa musely aji založni stolky nasmykať z kancliku), podiskutovali s autorami o knižce, chytre dotazy položili a my na co zme chtěli zme odpověděli. Na křest dojela i slavná celerbryta BB (hadejtě, hadejtě…že by Bardotka? Ni.ni sama voda….BB to je přece Bohemka Brut, kerum se křtilo!!) O tym že knižka tahně aji na dalku svjedči aji to, že 900 km v sněhove vanici po německych dalnicach, kaj je tempo vražedne a kaj je revir Simira a Kobry 11. urazil rodily Ostravak. Kery kupil hnedle deset kusku knižki a všicki si je nechol podpisat od Borisa. Tak co na zavjer? At vam šeckim knižka služi, komu ju nadeli ježišek, ať zrobi radost a at se šiři po cele naši republice stejne rychle jak famy o zdražovani elektriky. Něoficijalně mame taki přislib od šefa Librexu, že by každoročně moh byt na trh vrhnuty dotisk s aktuálními fotkami Kuknitě do galerki na fotki Romana Jaroša, kery to zachytil na digy medium P.S. Inkognyto se na křtu mihnul aji Jarek Nohavica, tož tež se mu asi knižka zamluva

FOTOFARANI I. aneb udernici v bilem (všechny fotografie v samostatné galerii!!!)

Piše se 15.12.2010, v Praze zas všicko kolabuje, bo sype calum noc a už tam majum 5 cm sněha. Obchvaty stare aji nove, spojki jižni aji severni, dalnice aji okrski, tam všude same havarki bo ne enem v Praze maji větši glovy a vi lepši jak vyzrat na naledi a tak vyjižďajum z garaži na letnich, mydľum to 150 v hodině a tak. U sněmovni kaj našo elita za těžke chechtaki vymyšla (pokud zrovna něspi nebo neserfuje na fejsbuku), jak zas prosteho našinca ojeb.ť, kaj mu pustiť žilum, kaj zvyšiť daně a desatka , tak tam chystajum hasiči a cajti demonstračni dostaveničko u řvoucich syren. No a v tu samu dobu v 8 bytach (može byť aji rodinny domek, garsonka, maringotka či ina ubikace) probihaji posledni připravy osmi chlopu, co dneska farajum s předakem Borisem.Klasyk by řeknul, že to je taka „Parta hic“. Z tych osmi je hlavni naš předak, štajger, duchovni otec a guru workšopa „Fotofarani“, keremu před časem blesklo v pali a přivedl na svět (tu autor nevi estli klasycki abo cysařem) male nemluvnje v podobě nevidane akce na dole Žofie v Orlove. Sfarať do 700 m a místo zbiječki a kahana tam loziť ze statyvem, zrcadlovku a leddyjodovu lampičku, tož to je unykat!!!! Dalšimi členami je 6 fotonadšencu s rozličnu fotovystroju, rozličnych povah aji tělesne konzystence. Je tu kulturysta intelektual (to jako ja), chlopi jak hory, co v kleci zabirajum aji 2 mista, benjaminek sotva dvje dekady pamatujici, ale aji už kdysik farajici jedinci. No a osmym do teho fotookteta je kameraman tyvi NOVA, kery možna v domjeni, že natoči adrenalin a napjeti jak při zavaleni horniku v Chile, tež dorazil. Jak je moderni v tych ameryckich serialach, čas ZULU byl stanoveny na 8:30 SEČ, kdy mame zpicha na Žofce. Ne to neni naša společna přitelkyňa, bo my nejdeme na grupač, ale šachta důl Žofie v Orlove, kdysi tež Fučik 5 spadajici hystoricky pod Pionyra, pod Fučika, ale aji samostatně fungujici šachta. Dnes součast DIAMA, o.z. Ochranka ostra jak Čak Noures co ani kapra něklepně, nas pušťa do arealu, naše auta se řaďum na parkovišťu,jak Šumacher na polposišn a Boris už vyhliža z teple zasedački v prvnim patře. Jeden kapke bluďi bo něchol doma ty džipies souřadnice, kameraman už se řiti,ale jeho sešup dolu je neisty, bo Big Boss šachty musí rozhodnuť estli ho tam pusti aji s kameru. Ale všecko nakonec do sebe zapadlo, jak dobře zrobene ozubene koľca a tak v 8:30 Boris zahajuje presenčku. Chvilu panuje napjeti bo nam chybi jedna položka na prazdnym řadku, ale „Chroustal“ asi dneska nědojdě. Ticho na chvilu přeruši Jarek Nohavica, kery zpivo Ostravo, Ostravo a ozyva se tlumeně z Borisove kapsy. To mobil ostravskiho patryjota ohlašuje přychozi hovor. Boris odbiha na chodbu vyřešit cosi soukromeho (no možna mu vola jeho děvuška, keru den předtym učil poučki o uhlach – nezamjeňuj o uhli. Ostry uhel, tupy uhel, uhel pohledu a tak … poznamka autorova) Synci ze šachty nas bleskovje proškoli, par hřejivych slov o hystoriji šachty nam přečtu a dojde aji na instruktaž, jak použiť sebezachranny přistroj. Pan Hrdlička u předvaděni vypada skoro stejně dobře jak ta zaoceanska celebryta Gvynet Paltrouova co hrala Letušku 1.třidy. Školeni BeOZetPe je zrobjune, valime do šatni nasadiť haviřski mundur. Kdo očekava řetizkove šatni s faračkami a okaerkami na haku pod stropym, ten je těžce mimo ešus. Nova doba si žada nove metody a tak se ocitame v kamrliku, kaj je par skřiněk na špinave věci, vedle šatna čista a paru sprch. Na nas tu na lavkach obřadně čeka bile roucho, skoro jak pro nevjestu. V kominkach seřazene bile kombinezy z kosmickeho materyalu lehkigo, jak z NASA, černy „koženy“ pasek a bily blembak. Nesmjele to na sebe oblikame jak cerenky na jižni moravje kroje. Vedle fasujeme naše zachranne dychače ( a tak přemyšlam včilek, co jak to bude stejne jak v Chille????), fajnu čelovku a už se řadime do zastupu směr „ďura“!! Cestou ke kleci, kera nas spusti do hloubky 700 m se venku na chvilu ztratime, bo na bohate sněhove pokryvce naše bile kombinezy funguju, jak maskače do zimy. Všude bilo, enem tu a tam čuha objektiv, statyv či batoh ze svačinu. Než se namačkame jak sardynki do haviřskigo „paternostera“ dostavame posleni instrukce, ať se dole chovame jak dospjeli a něhrajem na schovku ani z pruvodcami ani z permonikami, keři tam dole hlidaju. Dratěne dveře klece se zaviraju, zacinkani na strojnika a už valime do ďury. 3 m za sekundu neni žadny fičak, tak to zvladaji aji naše žaludki a nikdo zatim něbluje. Byl by to problem bo se k sobě tiskneme jak teplajznici. 7 fotografu ze statyvami, maskami, batohami a foťakami k temu jeden kameraman a 2 pruvodci to je tak akorat na stisněny prostor klece a jak by si kdo chlapski „odplivnul“ tak už by kombinezy bile nebyly. V duchu se modlim k sv. Barboře, ať to klapně a ať se ten vytah něposere, bo ešče bych chvilu tam na hoře pochodiť chtěl. Klec zpomaluje, pletivo se zhrnuje, pruvodce cinka na strojnika, měři obsah nebezpečnych plynu a dava povel k vystupeni a uděluje souhlas k foceni. Tak děpro včil to všicko začně. 700 m pod povrchem naši matički, 8 bilych myšek se tu začina řadiť, cvakaji nogi statyvu, šrubujum se objektivy a už se to rozjižďa. 7 fotografistu, keři připominali ruske vjedce z filmu XXX (to byli ti boraci, co je tam vudce Anarchije 99 otravil tym ruskim antraxym), se naraz rozprchlo po 9.patře Žofinki, ale tak aby furt byli v dohledu pruvodcuch. Jeden ostři na ruly co vedu ocamcať až pocamcať, dalši snimo čipem makro rezaveho šrubku, jiny stavi do zlateho řezu koleje na kerych stoji dulni vuzek, dalši komponuje strukturu stěn s hajcmanami a pažnicami a další portretuje Borisa, kery to všechno trpělivě sleduje a dokumentuje. Boris nabiza pomoc a je zde „přitelem na telefon“, pro přypad, že by kdo z nas potřeboval poradiť jaku clonu, či čas. Občas rozetně komorni atmosferu Boris jedovatym vtipkem stylu: „Alešu a maš tam kartu??“, nebo „chlopi proč fotite s krytku na objektyvu“ a tak. Postupujeme jak haviři při rubani v čelbě, pomalu, kusek po kusku to tu všicko zapisujymy na SD, XD aji ine karty, prohanime přes čipy ty obrazy co se mjeni na nuly a jednički a plnime pamjeti našich zrcadlovek. Tu a tam zazni duněni, jak se kdosik z nas jebně do paly, ale pohlavni pokryvky v podobě bilych blembaku plni svojum role a glovy zustovajum bez poskvrny. Naše stachanovske udernicke nasazeni BSP (Brigada S Phoťakami) nas vede až k ponornym čerpadlum, kere huči do tmy a vycucavajum vode z utrob šachty. Po paru desitkach minut veli pruvodce k nastupu do klece, bimba na strojnika a ten nam posila klec. Nastupujeme znova na těsno a valime na 8. patro. Klec se rozjižďo jak vytah na Ministerstvu kuzel v Harrym Potterovi a my zas spořadaně vystupujeme o paru metru vyši. Včil nas vedu do fajne komnaty šachty, do čerpaci stanice. Tu oko 8 chlopu spočině neenem na čerpadlach, ale aji na kanclik kaj je vytapetovane jak lehku, tak aji meně lehku erotyku a jak jeden učastnik prohlasi, tapeta vzor Retro „živočich co zubama kaci stromy a stavi hraze“ se musí tež nafotiť. Pruvodce občas přiostři historku o tym jak tam haviřa zetnula klec jak žilotyna, jak se tam země otřasla a zustali tam zavaleni, jak chlop spadnul do ďury škvirou u klece…..no mistami až tuhně ta naša blahodarna tekutina, co nam cyrkuluje v aortach, žilach, žilkach a vlasečnicach. Boris aktualizuje harmonogram workšopa a domluva z pruvodcami, že nas vezmu taku fajnu spojovaci štolu k těžnimu stroju na kotě -43 m. Ve špaliru jak bravci na poražku v byvalym Martinovskim masokombinatu mizime do ťmy, překračujeme bludny kořen v podobě cihelne zidki, zahybame po schudkach, kaj se třa přikrčit jak za kulomet. Pruvodci za skřipotu těžkych žeľaznych dřvi, kere odděluju strojnika od ostatnich chodeb, vpušťaju do meziprostoru prvnich 5 dušiček. Dřvi za nimi jebnu ohromnu silu a rozsviti se červuno lampička. Byt tu tak lopatki na věžičce, tak to je jak ten slavny francouzki Mulin Růž.Dalši skupinka je u nas, ešče jedny vrata a už zme u chlopa, co ovlada pačkami těžni stroj. Portretujeme, fotime, cvakame, dyskutujeme a čas leti jak zbjesily. Stejna štreka nas čako při navratu ku kleci. Posledni nasednuti, posledni přituleni ku stativu aji ku kolegovi, posledni hra na sardynki, posledni metry na povrch a už z nas pada taki minystrach, že se třa něvratime a budu nam tam posilať žradlo a piti jak v Chille. No nic workšop nabity programem někonči a my valime do větraci věže. Tu se kochame pohledem, na zachranny „modul“, kery připomina klec na pataka ohnivaka a nastupujymy do klasickigo vytaha, kery nas vyveze na 6.patro. Vytah jedě a zastavuje v šestce, ale kura co to?? Pruvodce lomcuje dviřami, mačka čudel „6“, adrenalin stupa jak rtuť na teplomjeru SAZKI v reklamě, čela někerych se rosi potem, kameraman NOVY už už přemyšla nad pulicerovu cenu za poslední snimki 8 ľudi co uvizli a skonali ve vytahu a po kerych tu zbyly enem iskřici akumulatory jejich digitalnich zrcadel. Pruvodca však zachovava chladnu hlavu, mačka znova čudel „P“ a na druhi pokus vyjižďa do šestki. Tož do prdele co se robi, zas to stavkuje. Probiha početni uloha, kolik važi 9 chlopu (bo jeden vystupil po prvnim pokuse), 9 fotoaparatu a stativy a z tehle mnohočlenky nam vychaza, že vjyncy jak tuna to nima. Tož nosnost je v rychtyku. Boris to odhaluje: Vitě co važum ty fotki a zažitki??To su desitky, stovki tun!!! Vystupujymy v pjetce a navrch valime po schodach. Navrchu probiha taka mala tiskovka, Boris a paru z nas odpovida na otazki reportera, zas cosik cvakame a valime dolu. Navrchu už přituhuje, zima jak za Uralem, tak valime do šatni, svliknuť ty bile kombinezy, odložiť blembaki, vratit čelovky aji maski, narvať na sebe zimni bundy a rozlučiť se z pruvodcami. Boris nas pozyvo do zasedački, kaj zme se zešli rano, rozdava nam osobně certifikat o absolvovani workšopu a idymy ven pofotiť areal. Ešče paru společnych chvilek, paru slov, paru vět do dyskuze a zkřehli, ale spokojeni třepeme navzajem pravicu, Borisovi skladame poklony, startujeme vychladle motory našich plechovych přibližovadel a miřime každy do chalupy. Tam započně druha etapa, stahnuť data z foťaku, upraviť, pročistiť něpodarki, cosyk poslat Borisovi do soutěže, kera je k workšopu připojena. Co je za vyhru něvimy, třa to budě jak v te pisničce od Dobeša:“štajger vypsal ceny, dvje kože z hyjeny, aby moch byt odmjenjeny, ten nejzdatnějši tym…“ Jak stě to dočitali až tu a jak se teď rvetě vlosy z glovy, valitě palum o stul abo enem tak zpytujetě svjedomi, že vam to uniklo, tak nězoufejtě. Nic se něžere tak vařycy, jak se to uvaři. Boris planuje další akce už na leden, unor, tak to na Vanoce něpřežentě a něchejtě se na platebni kartě tak ze štyry litry na další workšop. Ta šance tu je pro každego. Aleš Havlásek (jeden z prukopniku rennerovskeho workšopovaní, navratílec z Fotofarani I. a po novemu aji textař ostravaci.cz)

Jak vam ostravaci umleli dvojnulku

Leden dvatisycjedenact se bližu ku poločasu a v palach ostravaku se rodi myšlenka na lednove dostaveničko s dvumi foťakami, paru objektyvami a palcami na spušťach. Pišu Borisovi tego mejla bo kaj su ty doby co se posilaly rekomanda a volalo se z budki (pokud jakysik ožunger, Mach či Šebestova něurvali sluchatko tydlifona). Bo už paru roku měškum na Bilovecku, znum lokalite kusek od Bravinnego, kaj stoji taki fajny „moulin á vent“ pro frantiki, abo „wind mill“ pro anglany a amiki abo „větrny mlyn“ pro našince.Oba se do dyjařa propiskum značimy 29.1. po ranu, až očiska rozlepimy. Mlyn je zamknuty dvumi fabkami (fabka to je tež kladka...spisovně pro jazykovjedce visacy zamek), ale kusek od mlyna byvo, ni ani pryncezna, ani zymbaty vodnik s předkusem a už vubec ni Dorota Machalova. Byvo tam tako fajno babka v čišle popisnym jednasedymsedym a jak ji cinknětě u furtek, tak za chviľke vam podovo kľuče aji letaček s hystoryju mlyna. Tyďyň dopředku valim felicyju z roboty ku mlynu, abych domluvil to foceni. Babka je ochotno, doma je pry furt, tak je všicko v rychtyku. Borisovi posilum ezemeske a domluvumy se na třištvrtěnadeset. Dňi v kalendařu ubyvajum jak posypova sul na suskach, jarni počasi šlo na střidačke a nastupuje zas mlha, smog a minusove čislice na teplomjeru. V Ostravě na busy a šaliny lepjum v depu cedule SMOG, razoviti občane mjesta aji bezďaci tam možum s čistym svjedomim uživať těpla a pohostinnosti nizkopodlažnich trolejbusu, tramvajek a inych přibližovadel s napisem DPMO!!! Vyhoda je, že se aji ostravši revizoři možu spočnuť, bo jak tyn ind přikuři kuminum, tak je na řigani ni enem v radvanicach, ale v cale ostravje, a jak je SMOG, tak se jezdi zadara.No to žech skočil daleko jak Kašparkova v trojskoku, zpatki ku naši akcy. Posledni farplan stanovi, že spicha zrobimy na benzince ejroojl u Massagu, kaj kdysik robili lyžařski vazani a včil oděvni, prumyslove kovani a dalši bebechi. Rano oškrabu okna škoduli, vyberu se ten vhodnějši ze dvuch pohonu, bo na eLPeGečko to v zimě špatně naskakuje a valim na smluvenu kotu. Cestu se zastavim ve vinotece bo na nedělu třa kupiť ze dva litry palavy a Borisovi tam kupuju taku pidislivku (tak maxymalně vělko štampyrla), bo třa synkovi zrobiť radost. Čas dojezdu mam fajny, na pumpě ešče stihum dofukať polarisy až ku značce 2,2 baru (to vum je tež zajimave, jak žech byl maly synek a tatik fukol u Benziny čtyryrazy protektorovane gumy žigulika, tak tam s tego fukara trčol ganz obyčejny šlauch a taťulda to mušol fest přitisknuť, aby ten luft valil do duše a ni naokolo. Včil už to je ine presso. Fajne koncovki s pojistku co se enem tak nacfakně na ventylek, ale zas to barabi kradum, tak je to k zapujčce u pumpařki a kajsik, žech už za to aji cvaknul zalohe).Boris potvrzuje svoju dochvilnosť a v 9:45 parkuje šampaňsku oktavku u mně. Třepeme pazuru jak Obama s Putinem přy tych bylaterarnich jednanich, kaj stejně nic nědomluvjum, ja usedam do kokpyta okřidlenego šipa a robim většimu a mladšimu bratřičkovi z provenijence škodovych zavodu „foloumičko“. Po 6 kilometrach už na horizontě vidime lopatki teho krasavca. Parkujymy auťaki u mlynski kastelanki, zvonim, psi ščekajum jak by přišla Kubiška ze Srstku natačať scete mje a usměvava babka už kluže v duchodkach po naleďu a podovo mi dva klučki k mlynu. Bjerymy se nadobičko, Boris mi dovo prezent (taki fajny tlumok na sedmičke vina a dvje čiški až pujdym s mojum milovanum kajsik na tyn piknyk...fajny synek bo na mje mysli, potešil mně kuliferda) a idymy jiskřivu zimnu krajinu ku mlynu. Boris se mně pyto estli tam je aji kluček od motora co caly mlyn otoči, bo slunko mumy za prdelami. Tuž něž mi to došlo, tak žech mu malem slibil že se podivum vevnitřku, kaj je tyn spravny istič?! Na obloze azuro (jak na objednavku od Zakopčanika), strumy zmarzle jak v Mrazikovi, až se malem s Borisem notujeme „vyrostla na mezi jedlička, tam mezi modřiny, zelena byla celička...“ Kurvačka fajna pohadka z eseseser. Tasime naše fotopomocniki a už tu preluduju dva filmarhonici na svych nastrojach. Zavjerky cvakaji do ticha, kajsik vzadu blafka jakisi pjes, na obloze prolitně eroplan s luďami co trnu estli jich na olinkluzivě v Egyptě kdosik nějebně po pale, na poľu zafukuje stopy srnki a zajica......romantyka jak cyp.

Postupujymy malymi kručkami jak Amunzen k te severni točně, střidavě přidřepujymy, komponujymy a hledačkami rekognoskujymy okoli. Mlyn je nadherny, ojiněny namrazu a lopatki jak by chtěly přivitať statečnego kovařa, mlynařskeho čeledina Matěja a pacholka Ondru. No včil se musi spokojiť s Borisem a Alešem. Jak fotim Borisa spolu s mlynem, tak mi docvakně jaky maly je človjek oproti temu dokonalemu dilu našich předku. Nězbyva než se pokorně pokloniť a zdať hold tym zlatym českim rynčičkam co to tu postavili. Borisovi se rodi v pale taki maly americki sen po česku. Byť tako pamatka v ameryce, abo třa ty šachty, doly, hutě apodobne, tak už davno ma kdosik agenturu abo cestovku a vozi tam turisty za ojra. Ale našinec ni, radši to něchumy pomalu schatrať abo upadnuť v zapomjeni.Po pulhodině odmykum dvoje dřvi mlyna, na schodišťu naš čako srnči pařat (tak něvim estli tu jakesik rychlošipacke bratrstvo srnči pracky mjelo klubovnu, nebo to tu odložil pytlak) a my vstupujymy do vnitřku jak Hery Poter do tajemne komnaty. Udiv nad dokonalosťu mlynskoho stroja nas neopušťo až do fajrontu. Cvakame, fotime, vzajemně si uhybame, abyzme na fotce nemjeli kusek rynki, ucha či kabele. Jak Boris rozhodi v mlynici prach proti svjetelnemu kuželu co tu nakukuje oknem, tak se tak pravim: „marne je to profik, tako capina by mje nenapadla, ale efekt to zrobi paradny“. No a jak se před objektyv dychně paru z pyščiska, tak to chcu zabaliť bo tu snad ani něpatřim. Ale co ostych stranu, stativ na nogi a valimy HaDeeRka. Ganz navrchu v mlynici ostravaci pomleli dvojnulku, bo ale fuklo, munka se rozletěla oknami ven a tak těžko na tych fotkach poznotě estli to je šňyg abo muka.Uvnitřku nachazam bohužel aji doklad, že ľudi sum hovada!! Třa taki Honza Korduliak je cyp jak lampa, bo co mo v palě misto mozku, jak se musy hřebikem zvječniť na jedne desce vic jak stoleteho mlyna. Na tyn hřebik bych go za kul. do pruvanu povjesil. Jinde zas asi jacisik milenci škrabajum svoje inycyaly. Asi vělko laska ti KJ+MŠ?! Poledňe už pomalu odbijo na kostelni vježi v Bilovcu a my končime fajny vylet pod hlavičku ostravaci.cz. Akce paradni, fotki snad jakesik vyjdu, spokojenost na chlopni aji na duši. Pozyvum Borisa na kafe, ale ta jego už mo navařune, tak se dyplomaticky omluvo (něvadi šak něumirumy no ni). Idymy ku karam, Borisa prosim o autogram do knižki „Ostrava včera a dnes“, kera je paradni, kľuče těpjym babce do schranki a je čas se rozlučiť. Včil už se ty naše dilka společně potkajum až na webu www.ostravci.cz ve společne galerce.Naše škodovki sjižďajum do Bilovca na křižovatce u autosalonu jekehosi Andreeho se blinkrami lučimy. Valim domu na sever, Boris smjer OSTRAVA !!! Fajně bylo, stolo to za to a určitě to něbylo naposledy.

Tak se juknitě do galerki a napiště třa estli ten mlyn znotě, nebo estli zme vas navnadili na vylet? 

za ostravaci.cz

fotoaparatysta amater a dvorni webovy dřistař Aleš

Jaro venku, Boris s partyju farajum na Jeremenku aneb FOTOFARANI II.

Tak a je to tu! Ti hulkoPotteroBradavicoVoldemortoHermionoManyjaci se dočkali, bo 15.dubna vyšol na tym dyvydi a aji na modrymrejovi (to vum je tež nazef.....blurej?! Jo znum ynym snědegoreja co robi zpravy na novje s Borhyjovu a možna z doslechu reja čarlsa, ale kaj přišli na reja modrego, to fakt něvim). Ale co je ešče většo pecka, to je to, že se 20.dubna dočkali aji fanatyci do industryjalu, keři pod taktovku dyrygenta Borisa Rennera, vytvořili taki menši orchester vyhradně složeny z virtuozu hry na zrcadlo a sfarali do ďury na Jeremenku v ramci workšopa čislo dva. Boris – zkušeny tatik ditka s menem FOTOFARANI I., nic nedal na jakusik ochranu proti nechtěnemu početi, či dokonce na jakysik ten postynor a zcela zamjernje počal, donosil a přyved na svjet aji surozenca s menem kere bylo nasnadje (jak pravimy my polygloti). 20.4.2011 v 8 hodin středoevropijskigo času přestřihnul pupečni špagat FOTOFARANI II. a partyja 6 nadšencu se spustila do podzemi šachty Jeremenko v Ostravě. 

Už od pjunte ranni se někeři učastnici tego unedrgraundovego zajezda slizali v Ostravje a cestu k vodni jamje DIAMA se spestřili aji navštěvu Dolnich Vitek. V 7:40 u vratnice Jeremenka už postava chumel 8 chlopu a aji jedna děvucha. Ta dokonce dovalila do Ostravy až z dalneho švedska (to my tu tak ze srandy mluvimy čechačkum a pepikum od Vltavy :o) )Z naši matičky stovježate(tu třa rozumjet věž kostelni, nikoli těžni) ju dovez kolega nebo partner (to autor nězjišťovol, bo to je seryozni članek a ni jakysik bulvar), co už sum sfotofaral v prosincu na Žofce. 3 manicy zastupovali medyja, tak nas opravdovych fotobaniku (ni tu se pičo něpřidovo!) bylo aji ze štajgrem Borisem 6, z tego pohlavi něžne 1. 

Po prezenče na vratnici, valimy do šatni, kaj už čakajum bile blembaki a bile overaly (šak už to znotě z dřistu o fotofarani na Žofince), o kus dali se na nas usmivo tako blonďato robka a už nam podovo čelovke, kjerum v rozporu z jejim mjanym věšumy všici na kark jak prvňaček kluče od kvartyra, fasujymy aji sebezachranny přístroj mejdin Ukrajina (ni všicko z vychodu je šmejd, bo odbornik co nam ukazuje jak přistroj uvest do chodu a zachraniť se tak vlasťnum skure, jak by dole cosik jeblo, tak tyn ukrajincuf chvoli, bo pry ta černo valcovito krabka s reflexnim oranžovym pružkem, je špica ve svoji kategoryji). Mumy haluz jak sviňa, bo na Jeremku gruntovali asi před Vajcovymi sfatkami a tak našli paru tych dychaču na vytěpani a tak nam naš školitel BeOZetPe demonstruje na ostro (ni jego ostro....mo galaty, tryko, buty, fusekle a asi aji trencle, boxerki abo tanga) ale na ostro, jakože doopravdy, jak se zachraniť. Sice přy te ukazce malem dostanym do pyščiska taku malu železnu kuličku, co z čegosi na přistroju vyskočila, ale aspoň fšici vidimy, že to facha a že se do z tego dychať. Podpisujymy lejstra o proškoleni. Po očku sleduju Borisa, estli im tež nečmajzně prupiske jak naš vrchniVašek v Čile, kaj mu do plevně skočila jakosik vyfintěna kohinorka z diamantami, či s čim. Ale ni, Boris je charakter a stary poctivec a tak tužka koluje až spatki k majitelovi.

Třa tu f tym punktě poinformovať, že stylovje to školeničko Boris ze synkami z DIAMA sytuoval do krytu CO. Fajny bunker nachystany pro přypad, že by se cosik, kajsik vymklo, či zvrtlo. Dřvi na milion klik, maski, nositka, vzduchotechnyka, vercajk to všicku tu mo svoji opodstatnjeni. Jak dorazim do kamrlika, kaj na poličce leži černy blembak s brylami jak pro regulovčika vermachtu, Boris mje vyzyvo k zapozovani, tak ochotnje nasazuju pohled raněne laně a stavim do Borisovego canona svůj něfotogenicki profil a čitum se Ukrytovy řad. Boris na chvilke mizi na denni slunko, bo synkum z medyji třa poskytnuť rozhovor. Jak vystupame po schodach navrch, robka co tež fara s nami se musi isť „přepudrovať nos“, bo jak každy chlop vi, děvuchy majum kratšum močovum rurke a tak to temu obsahu od chtěni do realizace trvo kratšum dobe než u synka. Prostatyk tu žadny něbyl, tak chlopi až na jednego vydrželi (prozatim). Pore minut využivumy k nafocenju Forda Jeremenka, což je taki prototyp kabryoleta s handsfrysadu a sportovni sedačku Recaro (no možna spiše Sparco). Jo z batoha tasim dva rohliki, bo aji po deseti rokach co se znum s moju Barušku, mně mo furt stejně rada a aji na taki moji fotovylety mi chysto fajne svačinki.(Dobre to bylo jak cyp – jeden s vysočinu a druhi s anglicku...poznamka autorova).

Sklad čerpadel už nědočkavě poklepkava dviřami, tak idymy tam a pak už huraaaa do klece. Valimy konečně do ďury. No a dole? Klasyka (my proficy co už zme nadole podrugi v životě....to je jako taki humor,viš?) už vjymy co nas čako. Malebne a fantazyju draždici zakouti, hajcmany, ruly, dulni telefony, vuzki, šrubki, řetazy, čerpadla, pažnice, kolejnice, vyhybki,.....no kura mnohogigokartovy raj pro industryjalisty. Fotimy, komponujymy, stativy se proplitajum vzajemně nogami jak tanečnici při valčiku, objektyvy ostřum a zumujum, samospouště pipajum, bleski cvakajum, jak dyž  Got přebiro slavika. Štajgři co nas provazajum a dohližajum, aby se žodyn z nas něstratil, nevjeřycně krynťum glovami nad tym co fšicko se nam podobo a co tam fšicko fotimy. Občas chodbe šachty provoni parfem, bo ta robka se zrovna mihně před turboventylatorem a to sum ti chlopi ganc na mjeko, bo do te doby poznali na šachtě tak maximalně vuně vynglo, potu a baga či šňupacigo tabaku. Fotokoncert plyně klidně, čas tu dole aji na vrchu vali fest a my už pomalu vbihumy na hřiště k drugimu poločasu. Rošt čerpadel fotimy ze spodku aji z vrchu a Borisa napadně taki připodobnjeni k Nijagarskimu splavu. Liftboj už zvuni na zemskum skure, aby nas vyvjezli zpatki na slunko, tak se lučimy z antracytem a valimy dovrchu. Aby teho převyšeňo něbylo malo, idymy se už takim civilnim zdvižem podivať na ochoz věže Jeremenka. Tu je OSTRAVA !!! jak na dalni. Vitki, Dolni oblast, Hrudkovna, Lanšmiduv Mittal, ale vidět aji radnice a tak. Potym už kalupym naspodek, sfliknuť mundury a posledni štace vede ku těžnimu stroju z roku 1924. To vum je paradička !!! Synci od Siemens-Schuckerta byli umjelci. 

A co zbyvo? Rynkami potřepať, poklone a diky Borisovi vystřihnuť a do chalupy ku kompjuterum, zpracovať ten vytěžek vydolovany na FOTOFARANI II. V připadje workšopa něvěřtě pořekadlu, že dvojka ani trojka nima nigdy lepšo jak jednička, bo Boris tyn to šině do vrchu furt a tak čakani na FOTOFARANI III. něpotrvo snad tak dlugo jak na Narnije trojke :o))

Zdařbuch 

Aleš Havlasek – fotodřistař ostravaci.cz a dvojnasobny učastnik FOTOFARANI